Dívka, kterou spolklo moře slibuje čtenářům atmosférický zážitek a příběh inspirovaný korejskými legendami a mytologií s krásně vykresleným světem. Nejspíš jste (nejen) od zahraničních čtenářů zaslechli také to, že ve vás vyvolá podobný dojem jako filmy od japonského studia Ghibli. A pokud vás alespoň jedna z těchto věcí zajímá, pravděpodobně by vás mohla na první pohled zaujmout taky. Navíc její autorka u nás debutovala poměrně vřele přijatým romantickým příběhem XOXO, což také mluví pro to, abyste Dívce zkusili dát šanci. Opravdu ale stojí za váš čas, nebo byste se jí měli raději obloukem vyhnout?
Znáte klasický korejský příběh Legenda o Šim Čong – o dívce, která se vrhne do oceánu coby oběť určená pro Mořského boha, aby utišila jeho hněv a on přestal posílat na její zemi strašlivé bouře? U nás není moc známý, a proto vás nejspíš ani nenapadne, že Dívka, kterou spolklo moře je jeho převyprávěním. Ovšem s tím rozdílem, že zde není hlavní hrdinkou Šim Čong, ale Mina – sestra Čonžina snoubence, která se dobrovolně vrhne do oceánu místo ní, aby její bratr nemusel přijít o svou lásku. Dostává se tak do Říše duchů, které Mořský bůh vládne, s úmyslem zabránit dalším bouřím jednou provždy. Rychle však zjišťuje, že Mořský bůh je zakletý do spánku a že pokud chce svůj záměr naplnit, bude jej muset probudit. A to navíc bez duše, kterou jí záhy po jejím příchodu sebere velitel jeho strážců, a ve lhůtě jeden měsíc, protože déle člověk v jeho říši nevydrží a stane se také duchem….
Kniha je přesně tak pohádkově laděná, jak předchozí odstavec napovídá. I když spíše než za pohádku by se dala označit za báji, legendu či něco podobného. Zkrátka a dobře, ta přirovnání k filmům od studia Ghibli opravdu mají něco do sebe, a to hlavně na začátku, ze kterého místy vyloženě křičí podobnosti s Cestou do fantazie. A pokud si budete veškeré dění na stránkách knihy vizualizovat do podoby, jakou jsou Ghibli filmy kreslené, přidá to k celkovému zážitku opravdu hodně a ještě to zvýší kouzelnost a magičnost některých pasáží. Protože Dívka se opravdu čte dost jako jeden z jejich filmů – což je ovšem poněkud dvousečná zbraň.
A začneme tím negativním. Kniha, která působí jako scénář k filmu, totiž rozhodně – alespoň v tomto případě – neznamená totéž co dobrá kniha. Co je tím myšleno? Film má omezenou časovou stopáž a pracuje s příběhem jinak než kniha. Z toho důvodu je u něj naprosto pochopitelné a omluvitelné, že ubíhá rychlejším tempem, v některých věcech nezajde do až takové hloubky a nezdržuje se, aby divákovi důkladně představil svět nebo postavy a jejich emoce. Dobrý film tohle všechno zvládne i v tom krátkém čase, ale to teď nechme stranou. Jde o to, že kniha nemá žádnou stopáž, do které by se měla vejít. Není nijak omezená. Ale odpadá jí možnost vyvolat emoce hudbou, ukázat efekty a podobně. Proto od ní lze očekávat, že využije možnosti zpomalit a věci více rozvést, efekty nahradí pečlivým vykreslením dané situace, emoce vyvolané hudbou zase ponořením se do nitra postav a jejich pocitů. Má prostor na budování světa a zabřednutí do hloubky. Takže když se kniha čte jako scénář… Znamená to, že by teoreticky fungovala ve filmové podobě. Pravděpodobně lépe než v té knižní. Což není zrovna ta nejpozitivnější věc, kterou lze o nějaké knize říct.
A bohužel přesně takový dojem vyvolává Dívka. Jako by nedokázala stát sama o sobě, ale potřebovala filmovou adaptaci, aby se jí povedlo vyvolat dojem, o který autorka usilovala. Děj totiž utíká jako o život, i když to absolutně není nutné. Jednotlivé scény jsou osekané na dřeň, nerozvinuté, suché. V důsledku toho celý příběh klouže po povrchu a nedokáže se dostat do hloubky, v žádném ohledu – tedy krom toho, že Mina spadne na dno oceánu. Kdyby autorka zpomalila a víc se rozepsala, příběhu by to ohromně pomohlo. Takhle to totiž tak docela nedokáže zachránit ani ta vizualizace do filmové podoby, ať už si ji v hlavě budete vykreslovat sebeurputněji.
Děj sám o sobě vytváří vcelku zajímavý paradox. Většina zápletek, které na začátku působí, že se potáhnou skrz celou knihu, se vyřeší do několika málo kapitol – krom té úplně hlavní s probouzením Mořského boha. Mina totiž nejenže nemá plán jak ho vzbudit, ona se ani nesnaží s nějakým přijít nebo se nad tím aspoň pořádně zamyslet. Ne že by na to zapomněla, dokonce pořád opakuje, že to musí udělat, ale nepodniká žádné kroky k tomu, aby to opravdu vyřešila. Celé je to odsunuto na vedlejší kolej a autorka se místo toho věnuje popisům Říše duchů a lepením náhodných scén za sebe. Takže na jednu stranu se všechno vyřeší hrozně rychle a působí to vyloženě uspěchaně, ale zároveň se většinu knihy nic neděje a pokud vám nestačí kouzelná atmosféra a prozkoumávání světa, pravděpodobně se budete dost nudit. A to Dívka nemá ani tři sta stránek.
Když už se autorka rozhodne hlavní zápletce věnovat, působí to obvykle dost bezcílně a prvoplánově, jako by ani ona sama nevěděla, co by si s kletbou měla Mina počít. Nemluvě o několika hrubě nerealistických scénách, nad kterými ti, kdo mají základní znalosti o fungování lidského těla a první pomoci, budou pravděpodobně jen zoufale kroutit hlavou. A čím blíž jste ke konci, tím je všechno uspěchanější a tím méně to dává smysl.
Nezachrání to bohužel ani postavy, protože jsou všechny bezcharakterní, ploché a jednorozměrné. Hlavní hrdinkou je (skoro) každý, koho v Říši duchů potká, prakticky okamžitě okouzlený, ačkoli vy jako čtenář nemáte nejmenší šanci pochopit proč. Možná v tom hraje určitou roli to, že má zřejmě superschopnost podívat se na ne úplně kladnou postavu, říct jí, ať se polepší, a ona se zničehonic opravdu polepší. Ona je Mina vůbec dost Mary Sue – a všichni kolem vidí, jak je úžasná, jen ona vnímá samu sebe jako průměrnou šedou myšku.
Vztahy mezi špatně napsanými postavami obvykle bývají taky špatně napsané, neuvěřitelné a bez pořádného vývoje, což v tomto případě rozhodně platí. A dvojnásob se to dá říct o romantické lince. Vzniká úplně zničehonic, Mina se ze vteřiny na vteřinu rozhodne změnit svůj postoj k dotyčné osobě o sto osmdesát stupňů a hned máte instalove jak vyšitou. Navíc mezi nimi nefunguje ani žádná chemie. Kdybyste měli poznat, že ti dva se milují, jen na základě podoby toho vztahu, aniž by vám to autorka nebo jedna z postav řekla, pravděpodobně by vás to nenapadlo.
Přes to všechno se najdou dvě věci, které Axie Oh zvládla napsat na výbornou – atmosféra a svět. Což nás přivádí k pozitivnímu významu prohlášení, že se Dívka čte dost jako scénář Ghibli filmu, protože v tomhle se jim bezesporu opravdu podobá. Magická, kouzelná atmosféra se okolo vás ovine takovým způsobem, až si budete připadat, jako byste svět Říše duchů objevovali společně s Minou. Říše a to, jakým způsobem s ní autorka pracuje, se bude líbit těm, kdo se dovedou na chvíli vymanit z hranic logiky a racionalismu a přijmout fakt, že v bájném světě se dějí a fungují i věci, které by v tom lidském nemohly. Aniž by se Oh snažila předstírat, že dávají smysl, nutno podotknout. Odměnou jim za to budou nádherně vykreslené magické obrazy jako jezírko s papírovými lodičkami, na nichž se do Říše duchů dostávají lidská přání, duše zhmotněná do podoby straky a uvězněná ve zlaté klícce nebo červený provázek osudu spojující dvě spřízněné duše, který vždy ukazuje k té druhé, ať už je kdekoli a jakkoli daleko. S tím vším si autorka vyhrála do detailu a to je také bezpochyby největším kladem knihy.
A díky světu, atmosféře a představách o filmovém zpracování možná dokážete Dívce odpustit hodně. Ale nemůžete jí odpustit všechno. Škoda, že Oh svůj nápad nerozvedla více a že její kniha nemá o pár stovek stran navíc a lépe se v ní nepracuje s tempem děje. Skrývá v sobě totiž spoustu potenciálu, který však v konečném výsledku zůstane nevyužitý.
Zdroje obrázků: albatrosmedia.cz, goodreads.com, workbook.com, sarahlimart.wixsite.com, pineterest.com
About The Author
