Magie havranů je prvotinou u nás už populární Margaret Rogerson – autorky YA fantasy románů, která si srdce spousty čtenářů získala knihami Kouzla rodu Thornů a Vespertina – Temná kněžka. Magie havranů u nás vyšla až nedávno, byť původně je starší než oba výše zmiňované tituly. Vyvstává tedy otázka, jestli dokáže uspokojit čtenáře, kteří mají po dvou příbězích slavících veliký úspěch nepochybně vysoká očekávání. Může je vůbec naplnit, když ji autorka napsala bez předchozích zkušeností? Jak si povede ve srovnání s jejími dalšími knihami?
Magie havranů sleduje příběh mladé malířky Isobel, která žije v lidské vesnici stojící kdesi u hranic s královstvím víl. Lidé jsou na rozdíl od víl schopni vytvářet umění a jejich výtvorů si víly nesmírně považují. Isobel si za svých sedmnáct let stačila mezi nimi vybudovat dobré jméno, a tak mezi její zákazníky běžně patří vysoce postavení zákazníci ode dvora. Co však nečeká, je, že se jednoho dne rozhodne nechat si zhotovit portrét i sám princ Podzimního dvora, Havran. Další šok přichází, když poté, co mu do očí namaluje lidský smutek, má stanout před vílím soudem za pokus o oslabení jeho autority. A už vůbec by ji nenapadlo, že by v ní jakákoli víla mohla probudit to, co on…
Jak už odstavec výše naznačuje, příběh staví především na romantické lince mezi hlavními hrdiny. Na tom by samozřejmě nebylo vůbec nic špatného, kdyby ovšem fungovala tak, jak má, a kdyby autorka čtenářům nabídla propracované postavy. Bohužel v Magii havranů se to nepovedlo. Namísto toho sledujete dva nevýrazné protagonisty, kteří nemají moc čím zaujmout, a Isobel se stačí zamilovat ještě v průběhu malování Havranova portrétu, a to aniž by jí k tomu dal nějaký zvláštní důvod. Nebo možná dal, jenomže vy to neuvidíte – celý proces portrétování je totiž shrnutý na několika málo stránkách. Ale i kdyby se Rogerson rozepsala, na vybudování pouta dostatečně silného na to, aby se dalo nazývat láskou, to stejně nestačí. Přesto si je Isobel už okolo strany čtyřicet jistá, že Havrana miluje.
Pak ovšem přichází ta nemilá záležitost se soudem a smutkem v jeho očích, kdy ji Havran bez okolků sbalí a vydá se spolu s ní na pochod lesem směrem k Podzimnímu dvoru. Pokud byste ale čekali, že příběh se bude zaměřovat zejména na následné dění u dvora, pletete se. Ve skutečnosti tahle relativně zajímavě znějící zápletka ustupuje popisům jejich cesty lesem, konfrontací s „vílími bestiemi“ v něm a seznamováním se s dalšími vílami tak vytrvale, až nakonec ustoupí úplně a definitivně z příběhu zmizí. Jestli jste se tedy do knihy plánovali pustit s tím, že jste byli zvědaví, jak se to vyřeší, pak vězte, že se to nebude řešit prakticky vůbec.
A co že to dostanete místo toho? Možná by se to dalo nazvat poznáváním světa, ale k tomu by nejspíš bylo potřeba, aby vám po dočtení knihy v hlavě utkvěl obraz, jak onen svět vypadá a funguje. A to se nestane. Na to vám totiž příběh poskytne příliš málo informací. Zato vás zahrne detaily, o jejichž vzájemné spojitosti budete muset hodně přemýšlet, aby vám to začalo dávat aspoň trochu smysl. Zkrátka Rogerson zmíní střípek z pravidel světa tady, střípek támhle, ale tak nahodile a beze smyslu, že ve výsledku vám dohromady nevytvoří velkolepou a obdivuhodnou skládačku, ale zůstanete jen s chaotickou změtí dílků v ruce, protože vám k nim neposkytne lepidlo, návod ani nic dalšího. Možná tedy nějaké k sobě složíte, ale jestli správně, těžko říct.
A co že je to za střípky, které se o světě z Magie havranů dozvíte? Zaprvé, že víly nedokážou cítit lidské emoce, jen jakousi jejich pokřivenou variantu. Zrovna tak nedovedou lhát a jsou samozřejmě více méně nesmrtelné a nádherné. A zadruhé, že žijí na čtyřech dvorech pojmenovaných podle jednotlivých ročních období. Že vám to připadá nějak povědomé? Tak to máte naprostou pravdu. To, že se Rogerson inspirovala u kolegyň Sarah J. Maas a Holly Black, je totiž naprosto zřejmé. Rozhodně se nejedná o nijak originální náměty, ani se nedá říct, že by si je kdovíjak kreativně přetvořila. Ale ono se to těžko soudí, když vám svůj svět vlastně ani pořádně nepředstaví.
Zmatek má ale i v tom mále, o kterém vás informuje. Jak to přesně mají víly s emocemi, budete moct jenom hádat. Jsou totiž očividně schopné cítit alespoň něco, protože pokud se na sebe umí rozzlobit nebo dovedou cítit šok, jedná se přece taky o emoce. Dalo by se tedy možná usoudit, že cítí jen jakési napodobeniny lidských citů, ale jestli to je opravdu tak, zůstává záhadou. Ani zdaleka to ale není taková záhada jako to, jak je možné, že se Havranovi objevil v očích lidský smutek nebo že se vůbec dokázal do Isobel skutečně zamilovat (to se snad ani nedá považovat za spoiler). Láska totiž rozhodně emoce je. A pokud je jejich vztah opravdu tak romantický, jak se vás autorka bude snažit přesvědčit, lze předpokládat, že ji cítí doopravdy a hluboce. A jak je to možné, to se nikdy nevysvětlí.
Akorát to přidává další paradox. Hlavním zákonem království víl je totiž to, že se do sebe víla a smrtelník nesmějí za žádných okolností zamilovat. To by ale nemělo představovat problém, jestliže víly emoce nevnímají, nebo ne?
Stejně chabě vystavená je i magie, protože ani o ní se vlastně nic nedozvíte. Nejen že nezjistíte, kde má hranice nebo odkud se bere, ale vlastně ani to, co přesně víly mohou a nemohou ovládat. Odkud se berou nestvůry známé jako vílí bestie je sice nastíněno, ale pořádné vysvětlení chybí. Magie je nicméně přítomná spíš jen v pozadí, a když už se na ni příběh zaměří trochu víc, působí značně pohádkovým dojmem.
Ono toho pohádkově působí vlastně víc, od stylu psaní přes atmosféru až po celkový děj a motivy, které se v něm objevují. Na čemž by samo o sobě nebylo nic špatného, ale občas to jde do takového extrému, že nevíte, jestli čtete YA příběh, nebo si autorka na chvíli odskočila do Middle Grade. Tomu by ve většině případů odpovídala i jména a názvy všeho možného – aneb pojmenovat lidskou vesnici Rozmary a hlavní zákon vílího světa Dobrý zákon není úplně vrchol všeho umění.
A když je řeč o umění, konečně se dostáváme i k něčemu pozitivnímu. Víly samy totiž umění tvořit neumí, jak již bylo zmíněno, dokonce je snaha o to oslabuje a může i zabít. Proto si velice považují lidských výrobků a pohlížejí na ně skoro jako na zvláštní druh magie. A je v tom něco kouzelného, v tom uvědomění, že umění v podstatě je taková magie i našeho dnešního světa, která nás všechny obklopuje.
Co se dalších kladných stránek týče, tak nakolik byl romantický vztah odbytý, to si autorka vynahradila vystavěním vztahů rodinných. Isobel má totiž dvě mladší nevlastní sestry a tetu a jejich dynamiku se Rogerson podařilo vykreslit skvěle a realisticky. Potkat v knize, zejména když spadá do YA kategorie, dobře napsanou postavu dítěte je tak trochu zázrak, a tady se to rozhodně povedlo.
Magie havranů vás také zaručeně vtáhne svou čtivostí, stránky vám budou pod rukama bezpochyby rychle ubíhat, jediný problém tkví v tom, že když ji jednou odložíte, neucítíte žádné nutkání sáhnout po ní znovu a okamžitě pokračovat v dalším čtení. Možná se na ni chvíli budete raději jen dívat a kochat se překrásnou obálkou.
Co tedy říct závěrem? Pokud se vám tvorba Margaret Rogerson až doteď líbila a očekáváte další úžasný čtenářský zážitek, potom byste svá očekávání měli raději rychle snížit. Magie havranů je v porovnání s Kouzly rodu Thornů a Vespertinou nevyzrálá, průměrná a poněkud nevýrazná, takže jim pravděpodobně nedostojí. Přece jen jde o autorčinu prvotinu, a je to na ní nevyhnutelně poznat. Pokud k ní ale budete přistupovat právě tak, pak vás nezklame. Ani nenadchne, pravda, ale alespoň se nebudete muset utápět v hořkosti nenaplněných očekávání.
zdroje obrázků: artstation.com, albatrosmedia.cz, charliebowater.net, pinterest.com
About The Author
