Přijde vám jméno Håkan Nesser cizí? Neznáte jej? Chyba! Pokud totiž máte rádi moderní detektivky s evropskou přidanou hodnotou psychologie, Nessera byste rozhodně neměli opomíjet! Že o něm u nás nevyšla žádná recenze? Víte, hrozně těžko se recenzuje téměř dokonalé dílo.
Dobře, s tou dokonalostí možná trochu přeháním. Ale jen v tom smyslu, že bývalý komisař Van Veeteren nevytáhne z rukávu všechno. Hodí na stul trumfy, ale vysvětlení maličko vázne. Respektive vázne natolik, že člověk má sto chutí skřípat zuby, nehty škrábat omítku a lozit vzteky po stropě. A nejen ten, kdo příběh čte. I “kolegové” velkého VV občas tajně protáčí oči a svírají ruku v pěst, protože chtějí vědět, jak na to či ono přišel.
Bývalý komisař Van Veeteren pracuje v antikvariátu a čas od času pomůže bývalým kolegům vyřešit případ. Nebude tomu jinak ani v příběhu Vlaštovka, kočka, růže, smrt – protože umře i člověk, kterého odmítl vyslechnout, neboť jel na dovolenou. A tím končím se spoilery. Na to, že jde o sérii komisaře VV, se v první půlce příběhu vyskytuje sporadicky. Mnohem více prostoru dostává vrah, pohledy zpátky do minulosti (ale na můj vkus ne dost do minulosti) a zhruba půl roku stojící vyšetřování na mrtvém bodu. Člověk si až řekne, jak jednoduché by mohlo být vraždit lidi – a nebudu lhát, napadlo mne to taky. Od druhé půlky knihy, od zlomu, který si přesně nedokážu vybavit, se bývalý komisař zapojí do hry a začne hon. Pomalý, klidný, trpělivý s plno otázkami bez odpovědí. K vzteku. Ale i když jsem se vztekala nebo se chtě nechtě musela věnovat počítání menstruace nejkrásnější policajtky na světě, pořád jsem knihu jen nerada odkládala.
A takový Nesser je. Kniha je zdlouhavá, ale nabitá. Hledáte vraha, hledáte smysl života, hledáte svůj účel na zemi – Nesser se věnuje těmto úvahám z rozličných pohledů postav, které vytvořil téměř k literární dokonalosti. Každá postava má něco, pro co ji máte nebo naopak nemáte rádi. Podle mého názoru se v knize nenajde žádná postava, ke které by si člověk během čtení nevytvořil jasně definované emoce. Možná v případě jedné právničky to bude složitější. No a když už máte při čtení pocit, že tuhle či onu postavu jste zařadili do správné škatulky, hodí vám Nesser do úvah vidle a položí otázku (nebo se v případu posune maličko dál), která zase na vaše zařazení posvítí jiným světlem… A je vymalováno. Prostě u knihy Vlaštovka, kočka, růže, smrt stále přemýšlíte! Nejde o 100% odpočinkovou literaturu. Takže pokud si ji chcete vzít na dovolenou, nepočítejte s tím, že se během čtení podíváte do baru nebo k moři (v mém případě na památky či do muzea).
Zmínila jsem, že jde o téměř dokonalou knihu. Co tím mám na mysli? Jsem máma aktivního dítěte, které mi nedopřeje chvilku klidu. A detektivka Vlaštovka, kočka, růže, smrt vyžaduje dost prostoru. Ke konci knihy, ve velkém finále, kdy svítilo sluníčko, jsem ztrácela dech. Zápletka nebyla špatná – jak píšu výš – byla taková, že nejeden člověk nad vražděním tímto stylem určitě přemýšlel (kdyby neexistovaly vymoženosti moderní doby). Vše v příběhu dávalo smysl a bylo prosté – jen najít pojítka! Jenže ke konci mne více začal zajímat případ G než to, jak dopadne Vlaštovka, kočka, růže, smrt. Myslím si, že to bylo způsobeno přístupem Van Veeterena. On sám už to měl v sobě, pro sebe, uzavřeno a detaily mu byly fuk. Tak proč by se Nesser obtěžoval a poskytoval více detailů? Každopádně mu tímto děkuji, že nevynechal v průběhu celé detektivky některé morbidní detaily.
Zdroj obrázků: Moba, Pixabay
About The Author
