Na Dívku v mlze jsem narazila na Instagramu. Pak jsem ji zahlédla na Bookportu. Barbora Bernátová je Slovenka zhruba stejně stará jako já. A jelikož mým snem vždy bylo napsat knihu, ráda čtu tvorbu vrstevníků (a závidím, že oni to dokázali).
Dívka v mlze je detektivní román s krajně nesympatickým detektivem Davidem Meiznerem. Spolu s vedoucí případu Emou vyšetřují v chatové osadě brutální smrt mladé ženy. Vyšetřování je vodí, z mého pohledu, “po celém Slovensku”. Se zavražděnou se setkáváme v průběhu textu i jako se živou – sledujeme ji od malička až do chvíle smrti. Krásně se tak doplňují poznatky z vyšetřování a opravdový život mrtvé dívky. Dokonalé na tomto prolínání současnosti a minulosti je to, že to člověku neustále dává podnět k přemýšlení – opravdu jsem tipl správně vraha?
Nápad zápletky – luxusní! Provedení – skvělé! Psychologie postav – paráda! Hlavní vyšetřovatelé – tragédie. Takto bych asi v rychlosti shrnula mé dojmy z Dívky v mlze. Bernátová opravdu dobře rozpracovala celý případ a do příběhu umístila tak akorát množství postav, aby každý mohl a svým způsobem zároveň nemohl být podezřelý. Rovněž si pohrála s různorodými charaktery lidí z vesnice, kde se zavražděná dívka narodila. Když k tomu potom přidáte hrůzostrašné zážitky, jednímž z nich kniha samotná začíná, máte se opravdu na co těšit.
Dívku v mlze jsem četla v českém překladu. Ne, že bych jej vyhledávala, prostě v aplikaci byl. A jakožto dítě, které se narodilo už do česky mluvící republiky s velkým potlačením slovenštiny, nejenže mi východní slovenština dělá problémy, strašně se mi pletou i slovenská jména. Noro, Rolo a snad ještě jedna postava mi neustále zapojovaly mozek, abych si je zařadila, přiřadila jim patřičný vzhled a povahu. To ovšem nebyl problém knihy, kvůli kterému bych ubírala na hodnocení.Hlavním problémem byla ústřední vyšetřovatelská dvojka – David a Ema. Nefungovala. V mých očích prostě šlo o šroubovaný vztah, kdy si autorka snad nebyla jistá, jestli je ve vztahu chce nebo ne. Oba dva nám krásně představila a fyzicky i psychicky je dokonale připravila. Jenže spolu jim to nějak nešlo. Nevěřila jsem Davidovým citům, nechápala jsem Emu. Když se do toho přidala nová ředitelka, už vůbec mi nedocházely některé kroky, které vedoucí podnikla a vlastně nepodnikla. Asi bych celé tohle uzavřela tím, že ve vztahu, který možná pro někoho byl, pro mne ne, plný chemie, já našla pouze prázdné fráze, které na sebe narážely.
David Meizner se Bernátové povedl. Byl mi sympaticky nesympatický. Neměla jsem jej ráda jako člověka, líbil se mi jako detektiv. Nemá rád lidi – taky je nemám ráda. A skvěle to promítl do vyšetřování. I přes to všechno, co jsem výše napsala, si musím sehnat díl následující – Špina. Vývoj Meiznera i Bernátové mne opravdu zajímá. Dost možná se nám rodí další Bryndza – takže Baru super!
About The Author
