Recenze: Je Samota pozitivní nebo negativní? Jak ji vnímá duchovní?

… a dneska beze srandy. Když se řekne kněz, vidíte chlapíka v sutaně nebo v obleku s bílým kolárkem u krku, že ano? Určitě nečekáte dlouhý šedý vlas a kožený křivák. Guy Gilbert nepůsobí jako tradiční duchovní a to ze mě nemluví předsudky. I když církev jako takovou vnímám spíše negativně, nejsem tak arogantní ani zatvrzelá, abych se vyhýbala tématům s ní související nebo odmítala mít otevřenou mysl, pokud se chystám číst něco, co napsal právě kněz.

Ve své nové knize se Guy Gilbert zamýšlí nad fenoménem samoty. Ta pro něj není omezena jen na fyzickou nepřítomnost jiných lidí v nejbližším okolí. Mluví i o pocitu osamělosti uprostřed davu, o vyloučení – ať už sociálním, nebo fyzickém, daném hendikepem –, o samotě starých lidí, o samotě po rozvodu nebo smrti blízkého člověka, o samotě chudých, cizinců či sebevrahů. Nabízí ovšem i cesty ze samoty skrze službu druhým, odpuštění, pokoru, sílu modlitby, a v neposlední řadě se obrací i na prarodiče, často trpící pocitem samoty, a ukazuje jim jejich výjimečný úkol v rámci rodiny a společnosti. Poslední kapitola je věnována tématu samoty kněží.

Samota není kniha, která by se četla vesele. Ona to vlastně ani není kniha. Spíš knížečka. Má sice 112 stran, je však notýskového formátu. Myslím, že technicky je to velikost A5. A pokud vás svrbí otázka, zda je z textu znát, že řádky psal kněz, pak musím odpovědět ano. Jenže to překvapivě není tak, jak bych si myslela.

Nikdo vás nenutí pokleknout v kostele a hledat řešení samoty v náruči církve. Guy Gilbert nejprve citlivě rozvede jakési zamyšlení nad tím, co vůbec samota je. Že může být dobrovolná i nedobrovolná, co ji může zapříčinit. Podělí se s vámi i o celou řádku vlastních zážitků a zkušeností. Samota má tolik podob, že z toho až mrazí. A spousta z nich vás přitom ani nenapadne. Zároveň však samotu nemusíme nutně vnímat negativně. Naopak – může vás zároveň hodně naučit – o sobě samém i o vašem okolí. Což je další myšlenka, kterou jsem si z knihy odnesla a jen tak by mi na mysl nepřišla.

“Buďte vždycky milí na své děti, protože právě ony vám budou vybírat domov důchodců.“ Phyllis Diller…“ (pozn. americká herečka, spisovatelka a stand-up komička)

Druhou část textu věnoval Guy Gilbert jakýmsi radám, doporučením, jak se se samotou vypořádat. Kde najít východisko. Tady už je ta duchovní cesta, na kterou se vás snaží nasměrovat o něco viditelnější. Ale opět, netlačí vás do kostela, přestože zmiňuje i roli církve, kněze nebo de facto jakéhokoli duchovního. S tím přichází i závěrečná část, kterou věnoval kněžské osamělosti, protože to je hodně specifické… ani nemůžu říct povolání, spíš poslání?

Celá Samota vede k zamyšlení. Otevírá otázky a nálady, které nejsou úplně pozitivní, ale mám dojem, že to patří k věcem, kterými si v určitý moment chcete (i potřebujete) projít. Je tu i zmínka o truchlení a vypořádání se se ztrátou milovaného člověka – na to je ale vhodná mnohem údernější a obsáhleji pojatá Krize je výzva. Držím v ruce bonbonek ideální na podzimní upršený den, kdy si potřebuji uvědomit, že život je náročný, že člověk může být sám i uprostřed davu, ale i z té zdánlivé beznaděje se dá najít cesta ven. 

Bylo příjemné „poznat“ možná špetku výstředního Francouze, který mě donutil si pár věcí uvědomit a vidět jinýma očima. Rozebrat téma na trochu jiné úrovni než je ta psychologická nebo praktická. Řekla bych, že Samota je jemná duchovní exkurze k zamyšlení, která vám nijak neublíží, ale v každém případě vám něco předá. Přečtený text a myšlenky v něm zahrnuté potřebují chvíli na usazení a napsat kloudnou recenzi se jevilo jako pořádná výzva. Trochu se bojím, že Samota si bude své čtenáře hledat poněkud obtížně, čímž však nechci nijak snižovat její kvalitu.

zdroj obrázku: nakladatelstvi.portal.cz, gettyimages.co.cz

Guy Gilbert Samota

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *