Lewis Carrol je dnes znám jako autor legendární autor pohádky Alenka v Říši Divů a pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Méně lidí má však povědomí o zvláštních vztazích, které Carrol udržoval s malými děvčátky, zejména však Alici Liddell, která mu sloužila jako inspirace Alenky, a dětských aktech, které z tohoto „přátelství“ vznikly. Dnes na výročí jeho narozenin se vydáme králičí norou na tajnou kapitolu jeho života. Připravte se, že to nebude příjemné čtení a možná se na jeho knihy nebudete dále dívat stejně.
Lewis Carroll se narodil se jménem Charles Lutwidge Dodgson 27. ledna 1832 v malé vesnici v anglickém hrabství Cheshire do rodiny vojáků a anglikánských kleriků. Jeho umělecké jméno bylo slovní hříčkou. Lewis je poangličtěná verze jména Lutwidge a Carroll je pro změnu komolenina Carolus, což je latinská verze jména Charles. Byl osmým z 11 sourozenců, z nichž jako naprostým zázrakem všichni přežili do dospělosti. Lewis, stejně jako většina jeho sourozenců, trpěl celý život koktavostí. Dodnes na to nemáme směrodatné vysvětlení, nicméně nejpravděpodobnější teorie se jeví inbreeding, jelikož jeho rodiče byli bratranec a sestřenice a koktavost může mít i dědičný původ. Jiná teorie, která však dodnes není potvrzená, je, že byl přeučený levák. Ať už to bylo jakkoliv, koktání nebyla jeho jediná fyzická překážka. Po prodělané infekci z dětství zůstal hluchý na jedno ucho a po zranění kolene nikdy nepřestal kulhat. Kromě toho trpěl nespavostí a migrénami, kterých se zbavoval v té době naprosto běžným opiem.
Múza přichází
Charles Dodgson však nebyl většinu života spisovatel. Jeho hlavním oborem byla matematika, kterou vystudoval v Oxfordu, a profesionální fotografování, díky němuž byl ve své době slavnější než za své psaní. A právě fotografování přivedlo 24letého Dodgsona ke seznámení s jeho „múzou“ Alicí Liddell, kterou potkal 25. dubna 1856, když se snažil pořídit kvalitní snímek místní katedrály. Čtyřletá Alice a její šestiletá sestra Edith byly fascinované moderní technikou, kterou Dodgson používal, a přes plot zahrady jejich rodičů s ním započaly rozhovor.
Charles Dodgson se rychle spřátelil s rodiči malé Alice a brzy byl požádán, aby Alici a její sestry vyfotil ve svém ateliéru, který měl vybavený právě za tímto účelem. Ani v dnešní době není nezvyklé, že si rodiče vyžádají profesionální fotky svých dětí, zvlášť v době, kdy fotoaparát byl vzácná a drahá záležitost a málokdo s ním uměl. Na co se ale změnil pohled, je způsob, jakým se fotilo.
Alarmující fotografie
19. století bylo v některých odvětvích dosti divoké a podivné. V té době byla tak vysoká úmrtnost, že rodina dostala příležitost mít něčí fotografii až posmrtně. Expozice tehdy byla velmi dlouhá a mnoho lidí mělo problém vydržet několik minut naprosto bez hnutí. Kdo ale nemá problém se nehýbat, jsou zemřelí. Mrtvého člověka na starých fotkách tedy poznáte velmi jednoduše. Je to exkluzivně ta nejostřejší, někdy i jediná ostrá postava na celé fotografii.
Druhá nevhodná věc, která byla v té době velmi populární, byly nahé nebo polonahé děti. V té době se ještě na dětské akty nepohlíželo jako na stigma. Právě naopak, neoblečené děti byly symbolem čistoty a nevinnosti a bylo naprosto běžné dávat jejich fotky nebo malované akty na pohlednice, blahopřání, pozvánky a podobně. A na takový typ fotografie bylo samozřejmě potřeba mnohem šikovnějšího fotografa než někoho, kdo se specializuje na portréty dospělých a snímky domů. Charles Lutwidge Dodgson byl na tuto práci perfektní. Nejen že byl schopný co do oboru, ale měl na to speciálně uzpůsobený ateliér a děti ho naprosto milovaly. Dokázal jim celé hodiny vyprávět příběhy, aby je zabavil. Byl dobře vychovaný, vzdělaný, okouzlující, nebyl však okázalý a mírné koktání mu dávalo punc nevinnosti.
Zrození Alenky
Přátelství mezi Dodgsonem a Alicí Liddell se pomalu vyvinulo v jeho naprostou posedlost. Liddellovi měli sice tři dcery, prostřední Alice však byla jeho nejoblíbenější. Každý den rodinu navštěvoval a když Alici nefotografoval, bral malá děvčátka na výlety. Při jednom takovém výletu jim začal vyprávět pohádku o holčičce, která spadla přes králičí noru do fantasy krajiny, a do hlavní role usadil právě Alici. Té se příběh tak moc líbil, že začala Dodgsona přesvědčovat, aby příběh sepsal. A tak svět poprvé spatřil knihu s názvem Alice’s Adventures in Wonderland (Alenka v říši divů) a později její pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla.
Alice Liddell nebyla jediné děvčátko, se kterou se Dodgson „kamarádil“. Podobných kamarádek měl desítky a téměř všechny mu pózovaly do jeho sbírky dětských aktů. Ale Alice byla jeho nejoblíbenější. V jednom dopise jí napsal: „Měl jsem hodně dětských přítelkyň, ale žádná se nevyrovná tobě.“ Mít velkou zásobu holčičích kamarádek je velmi zvláštní věc a Dodgson se tím nezakrýval. Právě naopak, rodiny to vnímaly pozitivně a z nějakého záhadného důvodu nikomu nepřišlo divné nebo nevhodné, že v jejich čtvrti žije třicetiletý muž, který je vždy obklopen zástupy malých holčiček, které fotí ve svém ateliéru, líbá je a objímá.
„Dvanáct…tak to je pohoda.“
Zde bychom se mohli zastavit a zkusit to nějak obhájit. Dát mu presumci neviny. Říct „jiná doba“. Aplikovat na něj podobnou logiku jako na Michaela Jacksona, který měl rovněž nezdravý vztah k dětem, ale u něj to bylo více způsobené jeho ztraceným dětstvím a nikdy nevyřešenou infantilitou. V konečném důsledku se nikdy neuchoval jediný důkaz toho, že by Dodgson někdy nějaké ublížil. Nicmén i tak je tato kapitola jeho života dost alarmující. Přestože většina jeho fotografií se během let ztratila, z těch které se uchovali, více než polovina jsou nahá nebo polonahá děvčátka a mnoho z nich je právě Alice Liddell. Dodgson dokonce napsal v dopise svému příteli: „Dvanáct je můj ideál krásy.“
Podobných nepříjemných důkazů najdeme v jeho dopisech více. Jednou mu jedna z jeho „modelek“, desítileta Georgiana Bennet poslala v obálce loknu svých blonďatých vlasů jako poděkování za hezké fotky. Jako odpověď jí napsal: „Oblřímí poděkování a hubičku za tvůj pramínek. Již jsem ho políbil nečekrát, anžto políbit tebe bych chtěl více. Ale tvé vlasy jsou lepší než nic.“ Své ilustrátorce Gertrude Thomson napsal: „Přiznávám, že můj obdiv neleží v chlapcích. Působí, že je nezbytné je obléci, kdyžto jeden si jen těžko představí důvod, proč by děvče mělo býti zakryté.“ Dodgson si také do svého deníku napsal, že je „postižen inklinací svého hříšeného srdce, ale schopen přemoci své dumy soustředěním na matematické vzorce. Počítání příkladů odvádí pozornost od nesvatých myšlenek.“
„Kdyby si všichni hleděli svého, tak by se svět točil mnohem rychleji.“
Do roku 1863 se vídal s Alicí Liddell denně. Nicméně v tomto roce s ním rodina přetrhala všechny svazky a Dodgson se nesměl s tehdy jedenáctiletou Alicí ani jejími sestrami setkat. Důvod této změny v jednání jejich rodičů si musíme domyslet, jelikož stránky popisující toto období byly ještě za Dodgsonova života z jeho deníku ze záhadných důvodů vytrženy. Po roce se Dodgsonovi podařilo s Liddellovými usmířit, nicméně už nikdy netrávil s děvčaty čas sám. Tuto roční odluku věnoval Dodgson dopsání Alenky v Říši divů, jejíž první kopii poté daroval Alici. Do svého deníku si tehdy napsal, že je mu líto, jak značně se Alice za ten rok, co ji neviděl, změnila. Její vztah k němu prý ochladl. Naposledy se od něj Alice nechala vyfotografovat, když jí bylo 18. Výraz jejího obličeje mluví za vše.
Charles Lutwidge Dodgson se nikdy neoženil a nemáme ani žádný důkaz o tom, že by se kdy oženit chtěl. Možná bychom odpovědi našli ve vytržených stránkách jeho deníku. Až do své smrti pokračoval v tom, co byla jeho vášeň: focení polonahých děvčátek, psaní knih pro děti, matematickými vzorci, zatímco se samomedikoval vysokými dávkami opia. O Vánocích 1897 jel navštívit svou sestru do jejich rodného domu v Cheshire, kde se nachladil. Zemřel 14. ledna následujícího roku na zápal plic.
Charles Lutwidge Dodgson je znám zejména pro iluzi, kterou vytvořil. Pohádky, které napsal. Fiktivní jméno, které si sám dal. Kdo skutečně ale byl Lewis Carroll, zůstane navždy tak trochu záhadou. A možná je to dobře. Opravdu velmi ráda bych mu dala presumpci neviny. Ani nevíte, jak moc.
Poznámka: Nehodlám zde dávat ty nejvíc alarmující příklady Dodgsonových fotek, protože už tak mám silné nutkání se jít osprchovat a do očí si nalít ředidlo. Pokud vás toto téma zajímá detailně, Google vaši zvědavost jistě uspokojí.
About The Author
