Ze všech autorů hororu jen málokterý dokáže vytvořit takovou dokonalou kombinaci hrůzné ponurosti a melancholické úzkosti, jako byl Edgar Allan Poe. Jeho díla jsou koncentrovanou esencí gotického hororu a později se stala inspirací pro velikány, jako byli Howard Phillips Lovecraft, sir Arthur Conan Doyle, Ray Bradbury nebo dokonce i Fjodor Dostojevskij a Karel Jaromír Erben. Jak je ale možné, že se takto populární autor na sklonku svého života ocitl na ulici oblečený do cizího oděvu? Dnes, na výročí jeho narozenin, se podíváme na strastiplný život jednoho z nejlepších hororových autorů, který kdy existoval.
Edgar Allan Poe se narodil 19. ledna 1809 v Bostonu v americkém státě Massachusetts. Neměl jednoduchý začátek. Jeho otec David Poe byl sice alkoholik, ale z bohaté a společností respektované rodiny. Nicméně tento život opustil, aby si mohl vzít mladičkou herečku Elizu Hopkins. Je třeba poznamenat, že herectví v 19. století nebyla pozice, která by přinášela slávu a obdiv okolí. Herečka byla na stejné úrovni jako kolotočář nebo cirkusant, někdo, s kým se slušní lidé odmítali bavit a na koho se obyčejný pracující člověk díval z vrchu. Edgar strávil většinu dětství kočováním od města k městu, kde jeho matka zrovna dostala angažmá. Když David Poe Elizu opustil, bylo Edgarovi pouze 9 měsíců.
Když skoná matka…
Eliza neměla na výběr a musela pracovat 7 dní v týdnu, takže se o Edgara, jeho bratra Williama a jeho mentálně postiženou sestru Rosalii starali členové divadelního sboru. Nicméně ani toto období netrvalo dlouho, protože když byly Edgarovi 3 roky, Eliza zemřela na souchotě. Edgar byl poslán do sirotčince, kde byl poté osvojen rodinou obchodníků s tabákem, Allany. Odtud pramení právě jeho druhé příjmení. Rodina se kvůli práci často stěhovala a Edgar díky tomu značnou část formativních let strávil na školách ve Skotsku a Anglii. Tyto roky ho následně ovlivnily natolik, že stín zamlžené Británie překryl vliv Spojených států. Z toho důvodu se někdy díla Edgara Allana Poea zasazují do období viktoriánské Anglie, jelikož jeho jazyk a estetika odpovídají typické britské literární škole i přesto, že Poe byl Američan.
Když skoná Helena Trojská…
Jeho morbidní fascinace smrtí začala ve pubertálním věku, kdy zemřela matka jeho spolužáka Jane Helen Stanard. Edgar, který byl do ní platonicky zamilovaný, na její počest složil jednu ze svých prvních básní To Helen (Sloky Heleně) a po celé měsíce ji chodil oplakávat k jejímu hrobu.
(…) On desperate seas long wont to roam,
Thy hyacinth hair, thy classic face,
Thy Naiad airs have brought me home
To the glory that was Greece,
And the grandeur that was Rome. (…)
(…) Zvyklého bloudit mořem zoufalosti
mne vedly ke krbu Tvé zpěvy Najady,
vlas hyacintový, tvář lepé souměrnosti
je slávě staré Hellady,
k dávného Říma velikosti. (…)
Překlad: Josef Václav Sládek
Následně na to započal Edgar své studium jazyků na univerzitě ve Virginii. V zimě měl tak málo peněz, že musel pálit nábytek ve svém pokoji, aby se trochu zahřál. Aby vykompenzoval svou nešťastnou finanční situaci, rozhodl se vydělat si gamblením. Za nedlouho byl jeho dluh větší než 2000 USD, což je v přepočtu s ohledem na inflaci něco okolo dnešních 1,5 milionu korun. Aby unikl vězení pro dlužníky, vstoupil do americké armády pod falešným jménem Edgar A. Perry. V té době také oficiálně publikoval svou první sbírku básní, která vyšla v nákladu pouze padesáti kusů a měla absolutně nulový ohlas veřejnosti.
Když skonají možnosti…
To Edgara nezastavilo a vydal druhou sbírku básní. Některé byly nové, ale většina z nich už byla v původní knize. Po smrti jeho pěstounské matky v roce 1829 požádal Edgar nevlastního otce o pomoc s dluhy, aby se mohl naplno věnovat svému snu stát se spisovatelem. Allan zařídil, aby byl Edgar zbaven obvinění z dlužnictví, ale finance na živobytí mu logicky neposkytl. Oficiálně ho vydědil o rok později a ve svých dopisech ho opakovaně nazval „nevděčným a líným budižkničemu“. Poe neměl žádný zájem pokračovat ve své vojenské kariéře a nakonec byl z armády vyhozen za opakované neuposlechnutí rozkazu, zanedbání povinností a absenci ve službě.
Kdy skoná zahořklost…
V té době vydal svou třetí sbírku básní, opět některé nové, ale většinu starých. Následujících 6 let pendloval od města k městu, ale nebyl si schopný udržet žádnou práci. Chvíli pracoval jako editor v novinách, ale i z tohoto zaměstnání ho vyhodili, protože opakovaně přišel opilý. V roce 1836 si vzal za manželku svou sestřenici Virginii Clemm. Jemu bylo 26 a jí 13. Je potřeba zdůraznit, že sňatky v rodině a v tomto věku byly v té době naprosto běžná záležitost a dodnes se uchovalo mnoho romantických dopisů, které ukazují, že k sobě chovali vášnivou lásku a oboustranný obdiv.
Toto období se dá nazvat v Edgarově životě jako šťastné. V roce 1839 začal pracovat v Burtonově magazínu pro pány jako literární kritik a také vydal několik svých kratších příběhů, jako Zánik rodu Usherů. Edgar Allan Poe si postupně začal získávat respekt nejen jako kvalitní vypravěč s citem pro napětí a psychologii postav, ale také jako nekompromisní kritik. Sečtělý, ale poměrně abrazivní Poe dokázal přesně vycítit, kdy jiný autor čerpá inspiraci z jiných děl, a obvinil mnoho spisovatelů z plagiátorství. Z toho důvodu (a také stále neustupujícího alkoholismu) byl z Burtonova nakladatelství vyhozen. Chvíli přemýšlel, že si založí svůj vlastní časopis, ale dostal nabídku stát se zástupcem šéfredaktora v Grahamově magazínu. Tuto nabídku přijal, i když vrcholně pohrdal některým obsahem, o kterém časopis psal. Například romantickou literaturou, moderní hudbou a módními doporučeními.
(…) The great door to which he was pointing now slowly opened. It was the work of the rushing wind, perhaps — but no — outside that door a shape did stand, the tall figure, in its grave-clothes, of the lady Madeline of Usher. There was blood upon her white dress, and the signs of her terrible efforts to escape were upon every part of her thin form. For a moment she remained trembling at the door; then, with a low cry, she fell heavily in upon her brother; in her pain, as she died at last, she carried him down with her, down to the floor. He too was dead, killed by his own fear. (…)
(…) Jakoby nadlidskou silou jeho výkřiku vzbuzena byla kouzelná moc, těžká, starobylá křídla dveří, na něž ukazoval rozevřela v témž okamžiku své těžké, ebenové čelisti. Stalo se to účinkem prudkého větru, ale za dveřmi skutečně stála vysoká zahalená postava lady Madeliny Usherové. Její bílé roucho bylo potřísněno krví a na jejím vyhublém těle znáti bylo stopy přestálého krutého zápasu. Chvíli stála — chvějíc se a potácejíc se — na prahu, pak s tichým, bolestným výkřikem klesla těžce dovnitř na svého bratra a ve své prudké, nyní konečně smrtelné agonii, strhla jej bezduchého k zemi, jako obět hrůzy, kterou tušil. (…) (Zdroj: eknizky.cz)
Nicméně ani toto období nevydrželo a Edgar a jeho manželka se opět stěhovali. Edgarův život byl neustále jako na houpačce. Naděje na nový začátek, stěhování, nová práce, vyhazov, další stěhování. Někdy z jeho děl čiší smysl pro systém. Dobrým příkladem jsou Vraždy v ulici Morgue, které se považují za první moderní detektivku. Samozřejmě příběhy o zločinech spadají až do starověku, ale Poe byl první, kdo přišel s konceptem ohledání místa činu charismatickým detektivem pomocí logické dedukce. Jiná jeho díla zase odrážejí tajemnost, mystično a obavu ze smrti, případně mrtvých. Vše záleží na tom, v jakém psychickém stavu zrovna v té době Poe byl.
Když skoná pravá láska…
Poe byl ve všech kruzích známý jako sice galantní, ale značně prchlivý jedinec. Jeho chování se zhoršilo ještě víc, když jeho mladičká manželka onemocněla, jako jeho téměř každá žena v jeho životě, souchotěmi. Pohled na každou kapku krve, kterou vykašlala, Edgar zalil lahví pálenky. Když poté v roce 1847 zemřela ve věku 24 let, Edgar napsal: „Sám, obávám se, nepřestojím už ani další rok.“ A bohužel to nebylo daleko od pravdy.
Když skonají sny…
Edgar se v následujících dvou letech několikrát předávkoval laudanem, což je tinktura z opia a alkoholu, která byla v té době běžně dostupná a doporučovala se na vše od migrén až po růst zubů u kojenců. Také nabídl sňatek několika ženám a jedna dokonce se sňatkem souhlasila, pokud přestane pít. Poe ale nikdy nezvládl být daleko od lahve a v červenci roku 1849 byl zatčen za alkoholové výtržnictví.
Když skoná rozum…
Ve vězení zažil nejhorší delirium tremens v životě. Halucinace zesílené jeho neurózami, které mu střízlivění přineslo, ho traumatizovaly natolik, že vězení opustil jako paranoidní blázen, který byl přesvědčený, že každý člověk okolo něj tajně pracuje na tom, ho zabít. V jedné chvíli dokonce vtrhl do domu svého známého a na kolenou ho prosil, aby si u něj v koupelně mohl oholit knír, protože potřebuje zmást své pronásledovatele, kteří ho po městě nahánějí.
Když skoná naděje…
3. října 1849 byl nalezen v tristním stavu, domlácený a v naprostém deliriu v baltimorské stoce. Edgar křičel do vzduchu na lidi a démony, kteří okolo něj nebyli, a opakoval jméno „Raynolds“. Nedokázal ale vysvětlit, co se mu stalo, proč má na sobě roztrhané oblečení, které není jeho, ani kdo je Raynolds. Byl převezen do nemocnice Washingtonské univerzity, kde o 4 dny později zemřel. Jeho poslední lékařské záznamy byly bohužel ztraceny, protože v polovině 19. století nebylo ve zvyku takové dokumenty uchovávat, takže neznáme přesnou příčinu jeho smrti. Mohla to být pneumonie způsobená chladem. Spekuluje se také o syfilisu nebo cirhóze jater. Jedna z teorií ze 70. let 19. století hovoří o tom, že podlehl zranění, které mu způsobili buď náhodní útočníci, nebo bratři jeho snoubenky.
Když skoná horor…
Jeho smrt je do dnešního dne hádankou stejně jako jeho mentální stav. Lidmi, kteří ho znali, byl označován jako „muž, který se nikdy nesměje“ a diagnostikován jako melancholik, tedy termínem, kterým se v historii často označovali ti, kteří trpěli chronickou depresí. Depresi by odpovídal i fakt, že byl opakovaně označován jak svým nevlastním otcem, tak svými nadřízenými jako líný. Lenivost je rovněž jeden z nejčastějších vedlejších projevů chronické deprese, jelikož pacient pozbývá motivace se snažit a pracovat jako běžný funkční jedinec.
Jeho konec zůstal otevřený jako nefunkční dveře v prázdném domě: cizí šaty, ztracené záznamy, jméno, které nikdo nikdy nedokázal vysvětlit. A možná je to nakonec příznačné. Poe celý život dokazoval, že nejhorší hrůza nevzniká ze směrodatné odpovědi na otázku života a smrti, ale v tom, že na nic z toho odpověď nemáme a mít nikdy nebudeme.
Když horor zůstane…
Edgar Allan Poe není jediný, kdo prožil těžký život. Ale vzácná kombinace jeho talentu, depresivní povahy a faktu, že všichni, na kterých Edgarovi záleželo, zemřeli, vytvořila ideální koktejl k tomu, aby se stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů na světě. Někým, kdo umí vidět do nejskrytějších zákoutí lidské duše a obyčejného strachu ze smrti, zkombinovat to s temnou gotickou atmosférou typickou pro viktoriánskou Anglii a napsat povídky a básně, které nás i po dvouset letech umí vyděsit.
(…) And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon’s that is dreaming,
And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted—nevermore!
(…) Havran neslet, sedí, stále sedí, na mne hledí,
nade dveřmi sochy bílé černým křídlem stíní líc,
jeho očí lesk mne svírá, démon spící takto zírá,
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se – nikdy víc!
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Dovětek: Díky anglickým školám si získal Poe velmi osobitý styl jazyku a rytmu, který je ve své jedinečnosti prakticky nepřeložitelný. Zvlášť ne tak, aby se zároveň rýmoval. Čeština v básnickém modu zní jako recitace na jevišti. Všechny překlady jsou velmi velmi slabý odvar toho, jak Poe ve skutečnosti zní, což je podle mě i částečně důvodem, proč u nás Poe není tak populární jako v anglicky mluvících zemích a pro mnoho lidí se stal akorát povinností ze střední školy. Jen se podívejte, že ve srovnání má český Havran sotva polovinu textu oproti originálu. Rytmika a hlásky, které rýmy tvoří jsou úplně jiné, naprosto mění původní náladu a prakticky vylučují způsob recitace, která by Poeho básně a jejich náladu správně interpretovala.
Zatímco Poe často tvoří rýmy za použití hrdelních „óóór“ nebo „óóóm“, v češtině máte slova jako „líc“, „vrhajíc“, „zoufajíc“, které vznikají za použijí jazyka opřeného o zuby. Nejsou to hlásky, u kterých si dobře dokážete představit, že je téměř hypnoticky šeptá umírající muž v deliriu za svitu uhasínající svíčky. I když nerozumíte anglickému jazyku, zkuste si schválně jeho básně přečíst tak či tak anebo si je pustit na youtube. Jeho unikátní texty jsou pohlazením pro ucho, ať už jim rozumíte nebo ne.
About The Author
