Kam jinam vrznout odpad než mezi tlející podzimní listí! #notinstagramfriendlyphoto
Aneb když to zavání průserem, otevřete okna dokořán. Ovšem musíte počítat i s variantou, že vás před smradem nebude nic varovat. Znáte to – tichý prdy bývají zpravidla ty nejsmradlavější. Jak tato přirovnání aplikovat na knižní recenzi? V podstatě velice snadno.
Amy Meyerson a její Sejdeme se v knihkupectví se ze začátku tváří jako román o rodinném tajemství, které bohužel průměrně zkušený a sečtělý knihomol odhalí (nebo minimálně správně tipne) hned po několika stranách. Rozčarování na sebe nenechá dlouho čekat. Upřímně, nejsem odborník a ani češtinář, takže mi nejsou známa pravidla tvorby přímé řeči v textu, nicméně vám řeknu jedno: vynechávat uvozovky a psát ji kurzívou by mělo být trestné a sazby bych dávala od pěti do deseti let! Co na tom, že záměr autorky byl odlišit vyprávění minulosti a současnosti. Průměrná lama, pardon čtenář, se v tom orientuje i bez takové piškuntálie, která mě spíš srala, než aby ději jakkoli pomáhala.
Další věc na seznamu průšvihů této knihy je nuda. Dechberoucí urousaná podzimní nuda. Ale ne taková, která vás uspí. Ne. Taková, která vás naopak naštve! Ptáte se, proč se nechám naštvat a knihu prostě neodložím? Protože nechci! Anotace zněla slibně. Obal není kdovíjak uchvacující, ovšem minimálně na mě nekouká laciná napodobenina pekáče buchet nebo podobná zhovadilost, na kterou mám alergii. A především mě zajímá, jestli je má teorie z úvodu správná! Plus je tu malá, doopravdy jen maličká šance, že spisovatelka měla jen špatný rozjezd a ještě to zvládne celé zachránit… nějak.
Tak ne. Upřímně vám říkám, že to nezachrání a sprostá slova budou lítat proudem. Nesnáším, když si ze mě někdo dělá prdel. Fakt ne! Slíbit mi napínavé pátrání po rodinném tajemství a pak dostanu postavy, které se vlečou ze strany na stranu. Jděte do háje! Hlavní hrdinka mi lezla neuvěřitelně na nervy a to nemluvím o dalších postavách. Nikdo ničím nevynikal, nezaujal, nepobavil. A ano, nerada přiznávám, že jeden z posledních dopisů od ztraceného/zemřelého strýčka mě rozbrečel, leč plusové body nepatří autorce, nýbrž premenstruačnímu syndromu a s ním souvisejícímu kolísání hormonů, při čemž mě rozbrečí i reklama Sunar.
Sečteno podtrženo – jo, vy čekáte ta sprostá slova? Dobrá – co to, kurva, mělo být? Plýtvání papírem? Ne, já měla ebook, ale nějaký ten strom určitě zařval a proč? Aby vznikla nemastná neslaná slátanina, která nepobaví? Nenadchne? Kam jinam nacpat ideální příběh pro knihomola než do knihkupectví? Jakou lepší osnovu příběhu mohla autorka mít než tu, kterou si sama zvolila? A pak? Pak sepíše blábol na víc jak tři sta stran, který je úplně o ničem. Zavřít, až zčerná… dobře, ať to nezní rasisticky, doba je zlá. Zavřít, než to vymyslí znovu a lépe!
