Myslím, že mezi čtenáři dystopické literatury se najde jenom málo lidí, kteří by alespoň neslyšeli o slavné trilogii Hunger Games. Knižně u nás vyšel třetí díl, Síla vzdoru, v roce 2011, a tím se autorka na dlouho dobu odmlčela. Když bylo oznámeno, že po devíti letech bude vycházet volné pokračování, byla jsem vůči tomu velmi skeptická. Občas se autoři po letech rozhodnou ze svého nápadu vyždímat ještě víc, a ne vždycky je to dobrý nápad. Ještě víc jsem pak byla zaskočená výběrem hlavního hrdiny příběhu. Suzanne Collins se totiž rozhodla, že se podíváme do hlavy samotného Coriolana Snowa (dál už jenom jako Snow, protože jméno Coriolanus je hrozný).
O čem byly Hunger games
Původní trilogie je zasazená do země Panem, bývalé Severní Ameriky, jež je rozdělena na dvanáct krajů, kterým vládne Kapitol (hlavní město Panemu a zároveň kraj sám o sobě). Kdysi dávno se kraje vzbouřily a vyhlásily Kapitolu válku, kterou ale vyhrál. A jako připomínku této války a taky nástroj, jak si udržovat poslušnost lidí, se každý rok pořádají Hladové hry. Z každého kraje se vybere jeden chlapec a jedna dívka ve věku od dvanácti do osmnácti let a ti pak mezi sebou soupeří na život a na smrt v aréně. Samozřejmě sledujeme příběh jedné hlavní hrdinky, hodně se toho děje, bla bla, kvůli původní sérii tady dneska nejsme.
Tato kniha o pěti set stranách vás na začátku opět zavede do známého prostředí Kapitolu, které… uf. Ne, takhle jednoduché to nebude. Hladové hry v Baladě o ptácích a hadech se pořádají teprve po desáté, což je rozdíl více než šedesáti let oproti původním Hunger Games. Děj se odehrává deset let po válce, Kapitol i Panem jsou zničené, vzpomínky na utrpení během bojů stále celkem čerstvé, prakticky každá rodina ztratila někoho blízkého a jídla není nazbyt. A jak už jsem řekla, my se díváme do hlavy mladého, osmnáctiletého Snowa, jehož rodina byla kdysi velmi vážená. Válka ale z jejich cti udělala cáry a on, jeho sestřenice Tigris a babička můžou tak maximálně předstírat, že jsou pořád stejně bohatí, i když nemají pomalu co do pusy nebo na sebe.
Děj ve zkratce
Osmnáctiletý Snow dokončuje střední školu a rád by pokračoval na univerzitu, jenže na to nemá dost peněz. Jako blesk z čistého nebe ale přichází příležitost. Ze studentů posledního ročníku se stanou trenéři v následujících Hladových hrách a ten, jehož svěřenec vyhraje, získá stipendium na studium na Univerzitě. Snow něco takového zoufale potřebuje a je odhodlaný udělat hodně, aby pomohl svému svěřenci vyhrát. Jenže potom se dozvídá, že jeho svěřencem je holka, navíc z dvanáctého kraje, toho nejchudšího, ze kterého splátci (děcka, která jsou na smrt poslána bojovat do arény) umírají mezi prvními. Naděje tedy není nikterak silná.
Cílem bylo přidat hrám na přitažlivosti. Z toho důvodu budou splátcům poprvé přiřazeni trenéři. Dvacet čtyři nejlepších a nejchytřejších studentů Akademie z nejvyššího ročníku. Ještě stále se řešilo, co konkrétně to bude obnášet. Hovořilo se o tom, že trenéři budou připravovat svoje svěřence k osobnímu interview a možná je i školit v tom, jak se mají chovat před kamerami. Všichni se shodovali na tom, že mají-li Hladové hry pokračovat, musejí se změnit, a spojení kapitolské mládeže se splátci z krajů lidi zaujalo.
Dívka z dvanáctého kraje, Lucy Gray, což je druhá hlavní postava příběhu, při prvním setkání na Snowa udělá dojem. Je plná života, barev, zpívá, tančí a hraje na hudební nástroje, milá a přátelská. Představuje úplný opak toho, co Snow do teď poznal, což byla akorát válka, hlad, smrt a napětí. Zjistí, že chce jak stipendium, tak zachránit život Lucy Gray. To samozřejmě nebude jednoduché, protože mezi ní a výhrou stojí dalších dvacet tři dětí, které bude muset něžná a nevinná Lucy Gray buď zabít, nebo spoléhat na to, že zemřou časem sami. Což není tak složité, Hladové hry z doby Hunger Games jsou totiž na míle vzdálené od her v Baladě o ptácích a hadech. Lidé i hry samotné jsou mnohem krutější, se splátci se zachází, jako by jejich životy nic neznamenaly (což je pravda, smutná, ale je), a možnosti, jak jim pobyt v aréně znepříjemnit, jsou značně omezené. To ale neznamená, že tím příběh trpí, naopak. Příprava na hry a samotný jejich průběh představují nejsilnější část knihy. Fanouška Hunger Games určitě potěší.
Snow a Gray
Postava Snowa a tvoření si vztahu k němu je poměrně komplikovaná záležitost. Ti, co znají Hunger Games, jdou do čtení s tím, že Snowa nenávidí za to, co všechno provedl a jak se choval v předchozích třech knihách. A najednou zjistí, že o padesát nebo šedesát let mladší Snow je úplně jiný člověk. To by nemělo znamenat až takové překvapení, ale stejně se člověk s poměrně milým a přátelským Snowem musí nějakou dobu sžívat. Je ale třeba se mít na pozoru, protože to, kým Snow je v budoucnosti, se formuje už v jeho mládí, a peníze a jeho vlastní úspěch pro něj pořád znamenají víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Vaše emoce ohledně budoucího prezidenta Panemu se budou poměrně často a razantně měnit. To, že se na jedné straně zachová k někomu laskavě, neznamená, že na té další kvůli vlastnímu prospěchu nezpůsobí bolest jiným.
„Pokud se válka nedá ukončit, musíme v ní mít věčně navrch. Tak jako teď. Pomocí mírotvorců, kteří obsadili kraje, tvrdých zákonů a připomínek toho, kdo má navrch, jako jsou například Hladové hry. V každém scénáři je lepší mít navrch a být vítěz než poražený.“
Jak už jsem zmínila výše, Lucy Gray je takové světlo, které si proti její vůli přivezli do Panemu. Vztah k této postavě se ale z mého pohledu budoval o trochu hůř. Byla na mě možná až moc smířená a moc… bohémská? Ve světě, v jakém žije, moc přátelská a důvěřivá. Nicméně díky Lucy Gray (trochu mi během čtení vadilo, jak se neustále opakovala celé její jméno – nikdy není napsané jenom Lucy. Prostě Lucy Gray) se zpětně dozvíme i o tom, jak vznikly písně, které známe z původní trilogie.
Není to tak dokonalé
Celá kniha má jen dva problémy. Zaprvé překlad a zadruhé konec.
Nejdřív co se překladu týká. Chápu, že překladatelé nejsou autory, a pokud se v anglickém originále objeví pětkrát na jedné straně „said“, není na překladatelích, aby se snažili jazyk obohatit a slovo „řekl“ nahradili jinými synonymy. Jenže pokud to čtenář vnímá a jde se do extrému jako v případě Balady o ptácích o hadech, bude si chtít rvát vlasy pokaždé, kdy postavy něco „řeknou“ nebo „zavrčí“. Protože ony prakticky nic jiného nedělají a po chvíli to začne bít do očí. Mě osobně to dost rušilo. Taky by mě zajímalo, jak funguje překládání jmen. Proč není Coriolanus Sníh a Lucy Šedivá, ale zato máme Vodiče, Pájku, Korálu, Koželuha, Žnece, Cívana, Špulku, Sochoru, Dubana a… Bůhvíciji. Ano. Bůhvícije. Jistá extravagantnost patří spíš ke Kapitolu, ne k lidem z ostatních krajů, ale to už je o osobních preferencích.
Druhý, mnohem závažnější problém, je konec. Nebo takhle, problém… Jak pro koho. Já měla chuť knihu vzít a prohodit ji oknem. Vzteky, nepochopením, zmatením. Ale každý na závěr této knihy bude reagovat jinak a cokoli bych prozradila, by byl spoiler, a to nechci. Řeknu tedy jenom to, že mě závěr příběhu svým způsobem hodně zklamal a ani jsem vlastně nepochopila, co se odehrálo a proč. Takhle to asi stačí. K vlastnímu názoru musí dojít každý sám.
Závěrem, Balada o ptácích a hadech je skvělým bonusem pro všechny, kteří kdy byli až po uši zamilovaní do Hladových her. Zároveň se příběh určitě dá číst i se základními znalostmi, nebo i jenom s minimálními, protože autorka všechno na začátku hezky znovu vysvětlí. Kdo se chce zase trochu nostalgicky ponořit mezi splátce a jejich trenéry, tomu můžu doporučit skoro všemi deseti (ach ten konec). Ještě stojí za zmínku, že pokud by se snad někomu nechtělo číst, ale stejně by byl na příběh zvědavý, existuje i audiokniha.
Nechť vás všechny provází štěstěna.
Zdroj obrázků: knihcentrum.cz
About The Author
