Prvních pár kapitol jsem četla s tichým údivem nad tím, že tohle vůbec někdo musel napsat. Že se na první schůzce máte scházet na veřejném místě, říct o ní někomu blízkému, dát si pozor na žádosti o peníze. Připadalo mi to jako kurz plavání pro ryby. Pak mi ale došlo, kde je chyba. A nebyla v knize.
Vychovávaly nás z velké části Husákovy děti a otevřenost, kterou dnes bereme jako výbavu do života, spoustě lidí zkrátka nikdo nepředal. Ne každý si dovolí jít na terapii a chodit na ni pravidelně. Ne každý ví, že blízkost potřebuje čas a důvěru, protože to doma nikdy neviděl. Terapie do kapsy je sborník nejčtenějších článků z blogu Terapie.cz a její největší přednost je zároveň to, co mě na začátku dráždilo. Nic nepředpokládá.
Že jde o blogové texty, kniha přiznává, a odtud se odvíjí i to, co mi na ní nejvíc vadilo a co jsem si nakonec musela přebrat. Půlka kapitol je poskládaná z odrážek. „Opravdová láska potřebuje: čas, důvěru, vzájemné poznávání.“ Odrážka ze vzduchoprázdna, pod kterou se nikdo nenamáhal dopsat proč a jak. Jenže pak přijde kapitola o životě se sociální fobií, kde odrážky najednou dávají smysl, protože pro někoho mladého, kdo se cítí jiný, je krátký přehledný seznam přesně ten správný první krok. Odrážka tedy není nepřítel. Vadí mi jen tam, kde nahrazuje myšlenku, kterou bylo potřeba rozvést.
Kdyžji autoři rozvedou, čte se kapitola úplně jinak. Asi nejlíp to ukazuje kapitola Petry Ann Kovarčíkové o krizích. Rozvinutá úvaha o tom, že krize není díra, do které spadneme, ale spíš iniciace, po níž se do starého světa už nedá vrátit. Mně v knize sedla víc než cokoliv jiného, protože strukturovaně říká to, co slýchám od své terapeutky, a téma změny je něco, s čím mám neustále velké problémy. Ani tučně zvýrazněná slova tu neruší, naopak vedou oko k větám, které nesou váhu. Kdyby takhle vypadala celá kniha, psala bych jinou recenzi (ale taky by celá publikace nebyla otevřena širší veřejnosti – protože málokdo čte takovou literaturu).
Silných míst je ale víc. Kapitola o poruchách příjmu potravy od Kristýny Hricikové Glattové přesně říká, co člověku s PPP neříkat a jak mu být oporou, a navíc nabízí konkrétní kontakty, kam se obrátit. To je ta praktičnost, kterou od podobné knihy čekám. Popis panické ataky by zkušený hledač na internetu našel taky, jenže kolem nás se o tom pořád mluví málo, a ten strach, který při atace přijde, je neskutečný, takže jsem ráda, že tu je černé na bílém. A pasáž o terapii mě zasáhla ze soukromého důvodu, protože znám lidi, kteří na terapii nevidí nic dobrého/přínosného/důležitého, zatímco pro mě je to jedna z věcí, které mě drží při životě.
Překvapilo mě, jak dobře je kniha skrz kapitolky poskládaná. Začíná u sexu a sebepojetí, projde vztahy, strachy, sociálními sítěmi i environmentálním žalem a zase se vrátí ke komunikaci, která je použitelná napříč vším ostatním. Dozvěděla jsem se i věci, o kterých jsem netušila. Třeba jak vlastně probíhá skupinová terapie, kterou jsem do této chvíle znala jen z filmů. Že mi úzkost vystoupala už při čtení té kapitoly, je spíš na mně než na knize (ale aspoň jsem si potvrdila, že skupinová terapie není pro mne).
Co mě naopak míjí, jsou ilustrace. Text rozbíjejí a spíš mě vyrušují, funkci jsem u nich žádnou nenašla. Nezakopla jsem ani o překlep ani o kostrbatou větu, což u sborníku od tolika autorů není samozřejmost.
Terapii do kapsy rozhodně doporučuju. Komukoli, kdo neví, kudy do tématu, klidně už dětem na druhém stupni. Vlastně si myslím, že by z toho měl být samostatný předmět, protože věci, které mi přišly banální, banální nejsou. Doba se mění, ale jak na sebelásku nebo komunikaci tu bude vždycky – proto publikaci vlastně vnímám i jako nadčasovou.
About The Author
