Silvie Minaříková psala roky jen pro sebe a svou kamarádku. Letos to změnila a vydala debut, který si umí ve správný moment pohrát s emocemi. Položila jsem jí pár otázek o psaní, o Liv a Alexovi i o tom, co přijde dál.
Knižní díra: Psala jste roky jen pro sebe a kamarádku Sabinu – co vás nakonec přesvědčilo knihu vydat? Byl to váš nápad, nebo vás někdo postrčil?
Silvie Minaříková: Jak jste zmínila, Obejmu tě jsem napsala pro mou kamarádku Sabču. Po usnutí dětí jsem se vždy ponořila do světa Olivie a Alexe a postupně jí posílala nové kapitoly. Prožívala se mnou vznikající příběh Liv a Alexe doslova v přímém přenosu a neustále mě podporovala, abych pokračovala dál.
Rukopis jsem samozřejmě dala přečíst i dalším blízkým lidem – sestře, kamarádce nebo tetě – a překvapilo mě, jak pozitivní reakce přicházely. Jejich zpětná vazba pro mě byla nesmírně důležitá.
Sama jsem si ale dlouho nevěřila, takže kdyby to bylo jen na mně, rukopis bych do nakladatelství asi nikdy neposlala. Jak tušíte, to největší popostrčení a dodání kuráže pro oslovení nakladatelství Fortuna Libri tedy přišlo od Sabči.
Knižní díra: Kdy jste věděla, že příběh Liv a Alexe má potenciál být knihou a ne jen rukopisem do šuplíku?
Silvie Minaříková: Popravdě jsem to dlouho vůbec nevěděla. Nikdy jsem nevěřila, že by někdo měl zájem přetvořit mnou popsané stránky v opravdovou knihu, a rukopis mi dlouho ležel v šuplíku, kde jsem byla přesvědčená, že také navždy zůstane.
Když přišla první zpráva z nakladatelství, nemohla jsem tomu uvěřit. Celý proces proměny rukopisu v hotovou knihu pro mě byl jako krásný sen. A naplno mi došlo, že se skutečně stal realitou, až ve chvíli, kdy jsem držela svůj první výtisk v ruce, obdivovala nádhernou obálku a listovala stránkami.
Knižní díra: Liv si oplotila svět knihami a lidmi, kteří ji chrání. Vy sama jste roky pracovala v knihkupectví – kolik z toho prostředí je reálné a kolik vymyšlené?
Silvie Minaříková: Základ práce je asi ve všech knihkupectvích podobný – objednávání, vybalování, vystavování, doplňování i vracení knih. Do toho zákazníci, kurýři, e-shopové objednávky a občasný menší chaos.
Knihkupectví, ve kterém jsem pracovala já, bylo poměrně malé. Měla jsem jen dvě stálé kolegyně, z nichž jedna byla Sabča, a i když jsme spolu pracovaly jen krátce, bylo to naprosto bezkonkurenční období.
Knihkupectví, kde pracuje Liv, jsem si ale trochu přikrášlila podle svých představ. Vždycky jsem snila o velkém knihkupectví s oddělenými sekcemi, ideálně s oddělením pro dospělé čtenáře. K Olivii z mé fantazie naopak perfektně seděly dětské knihy.
A některé situace jsou opravdu inspirované realitou. Práce s dětmi mi přinesla spoustu úsměvných momentů a třeba neustálé rovnání špatně poskládaných leporel bylo skutečně nekonečným příběhem.
Knižní díra: Závažná témata, která kniha nese, jsou v romantické fikci stále “oblíbenější”. Měla jste od začátku jasno, že do příběhu patří, nebo jste váhala?
Silvie Minaříková: U Olivie jsem o tom měla jasno už od samého začátku. Její minulost pro mě byla důležitá, protože právě z ní vychází její chování, uzavřenost i způsob, jakým vnímá lidi kolem sebe. Bez toho by pro mě Liv nebyla úplná a její jednání by nedávalo takový smysl.
U Alexe to bylo trochu jiné. Jeho životní zkušenosti jsem vymýšlela postupně během psaní, ale ani na chvíli jsem neváhala, jestli tato témata do příběhu zařadit. Od začátku jsem chtěla, aby příběh nebyl jen romantický, ale aby v sobě nesl i něco hlubšího a skutečného.
Knižní díra: Kurzy sebeobrany pro ženy jako součást Alexovy identity je velmi konkrétní detail. Odkud přišel tento nápad?
Silvie Minaříková: Vzhledem k Alexově potřebě chránit ženy, která souvisí s jeho nehezkými vzpomínkami z dětství, jsem pro něj hledala povolání, které by k němu opravdu sedělo a dávalo smysl i vzhledem k jeho povaze. A pak jsem v době psaní ve městě zahlédla poutač na kurzy Krav magy a sebeobrany. V ten moment do sebe všechno krásně zapadlo a já věděla, že právě tohle je pro Alexe to pravé.
Knižní díra: Rozhodla jste se pro střídání pohledů Liv a Alexe. Bylo to jasné od začátku, nebo jste to objevila až během psaní?
Silvie Minaříková: Od prvních stránek jsem cítila, že příběh potřebuje pohled obou hlavních postav, protože Liv i Alex si v sobě nesou spoustu emocí, myšlenek a věcí, které navenek úplně neříkají.
Sama jako čtenářka mám tenhle styl knih nejraději. Díky střídání pohledů může čtenář jejich chování lépe pochopit, postupně je poznávat do hloubky a prožívat celý příběh z obou stran spolu s nimi.
Knižní díra: Deníčkový formát s nadpisy dní dává knize velmi specifické tempo. Jak jste hlídala, aby vývoj postav časové ose věřil?
Silvie Minaříková: Při psaní jsem si často představovala, že ty dny trávím spolu s nimi, a snažila jsem se, aby všechno přicházelo postupně a přirozeně. Nechtěla jsem, aby se vztah Liv a Alexe vyvíjel příliš rychle, protože by to podle mě úplně nesedělo k Olivii, která se Alexovi otevírala jen velmi pomalu.
Právě díky rozdělení do jednotlivých dní jsem měla lepší přehled o tom, kolik času spolu tráví, co mezi nimi už zaznělo, co spolu prožili a jak se postupně mění jejich vzájemná důvěra i chování. Hodně důležité pro mě byly hlavně reakce postav, aby vzhledem k jejich minulosti a povahám působily co nejvíc uvěřitelně.
Knižní díra: Vedlejší postavy v knize fungují jako ochranný kruh kolem Liv – bylo to záměrné rozhodnutí, nebo se to tak prostě vyvinulo?
Silvie Minaříková: Myslím, že se to tak nějak přirozeně vyvinulo už během psaní. Vzhledem k tomu, čím si Liv prošla, pro mě bylo důležité, aby kolem sebe měla lidi, vedle kterých se může cítit bezpečně, i když si je k sobě zpočátku úplně nepouští.
Každá z vedlejších postav jí podle mě přináší něco trochu jiného – podporu, klid, pochopení, odvahu, pozitivitu nebo obyčejnou přítomnost. A právě i díky nim mohla Liv postupně vystupovat ze své ulity a začít znovu věřit lidem i sama sobě.
Knižní díra: Co bylo při psaní těžší? Udržet tempo slow burn, nebo závažnost témat nezlehčit? Nebo něco úplně jiného?
Silvie Minaříková: Nejtěžší pro mě bylo najít mezi tím vším rovnováhu. Chtěla jsem, aby vztah Liv a Alexe působil přirozeně a pomalu se vyvíjel, protože právě to k nim podle mě sedělo. Zároveň pro mě ale bylo důležité nezlehčovat témata, která si oba nesou, a přistupovat k nim citlivě.
Asi nejvíc jsem se při psaní snažila o to, aby v příběhu byly vedle těžších momentů i chvíle klidu, bezpečí, důvěry a něhy, protože právě ty byly pro Liv i Alexe důležité.
Knižní díra: Plánujete pokračovat v psaní? A půjdete znovu do romance, nebo vás láká něco jiného?
Silvie Minaříková: Momentálně jsem se pomalinku pustila do dalšího příběhu. Jedna z hlavních postav se dokonce už mihla i v Obejmu tě.
Jsem romantická duše, takže právě romantické příběhy jsou mi nejbližší. Sama v knihách ráda hledám možnost na chvíli utéct od každodenních starostí do jiného světa, kde prožívám příběhy, u kterých se zasním, usmívám, občas si i zaslzím a po dočtení ve mně zůstane hřejivý pocit. A věřím, že je spousta čtenářů, kteří to mají stejně.
Instagram autorky: silvie.minarikova
About The Author
