Recenze: Trnitá cesta je jemně skokovitá, ale rovněž čtivá a poutavá historická romance

Opět lovím v domácích vodách a nebojím se vlka nic! Historické romance představují zpravidla sázku na jistotu, když nevím, do čeho se pustit, nemám chuť složitě vybírat a zároveň chci číst něco milého, sladkého a možná i špetku pikantního. Dnes se tedy seznámíme s Šárkou Hiekovou, která píše i pod pseudonymem Sarah Parsley.

Po letech zábavy, cestování a užívání si života dá Darien svému otci, baronovi z Bergtalu slib, že se do roka ožení. Záhy se v jeho životě objeví tři ženy – naivní služebná Hanka, odvážná a tajemná Dorka, vždy zahalená maskou, a krásná, ale nepřístupná komtesa Olívie. Jeho srdce, věrnost a loajalita však dávno náleží Nelle, která je ale vdaná za jeho nejlepšího přítele. Mladý šlechtic se proto více než hledání manželky věnuje lovu, projížďkám na koni, nočním toulkám městem a honbě za dobrodružstvím. Což nezůstane bez následků. Podaří se mu dodržet slib, který dal otci? Odhalí obchodníky s opiem, kteří tyranizují město?

Nevtíravá obálka dává jasně najevo, že si uděláme výlet do minulosti. Vůbec nevadí absence znalostí prvního dílu – Třetí zahrada. Postavy z něj se mihnou i v Trnité cestě a náš hrdina Darien nás s nejnutnějšími informacemi seznámí.

Nejsme tak o nic podstatného ochuzeni. Ano, technicky si decentně první díl vyspoilerujeme, ale upřímně, všichni víme, jak tyto romance v 99,9% končí, čili nás to nijak nepřekvapí, ani nelimituje. Ba naopak – já osobně jsem dostala chuť Třetí zahradu přečíst dodatečně, protože mě zajímá pohled Nelly a Nikolase a podrobnější pozadí příběhu.

Proč? Protože Sarah Parsley píše úžasně čtivě. Získala si mě lidskostí postav. Jejich charaktery, chováním, přemýšlením a uvažováním, stejně jako nenásilnými a promyšlenými zápletkami. V ději se pohybujeme decentně skokově. Celá kniha se odehraje v průběhu několika let. Vše se odehrává chronologicky, neskáčeme zmateně sem a tam. Vždy máme udáno, ve kterém měsíci a roce a na kterém místě se nacházíme. 

I když mi vyhovovalo vědět, kdy a kde jsem, a dalo se velmi snadno rozpoznat, zda příběh vypráví Olivie či Darien, ta skokovitost mi docela vadila. Kapitoly mi přišly krátké. Ano, to říkám já, velký milovník právě rozsahově kratších kapitol. Časové úseky, které jsme trávili tu i onde a pak zase támhle, byly prostě útržkovité a já bych mnohem více ocenila, kdyby vyprávění nebylo tak trhané a šlo více do hloubky. Postav je přesně akorát, stejně tak i míst, aby orientace v ději byla srozumitelná a bezproblémová. Že mám ohledně děje a vývoje postav své preference a oblíbené směry? To už je věc neuvěřitelně individuální.

I když má Trnitá cesta 272 stran, přišla mi v podstatě krátká a především neuzavřená. Ano, je i další volné pokračování – Vůně šafránu – a rozhodně si ho nenechám ujít, ale i tak. I když remcám, dokázala Sarah Parsley úžasnou věc: svým psaním se mi dostala pod kůži. Můžu mít hromadu výtek a poznámek k podotknutí, ale nejlepší vizitkou autora je, že chci číst další jeho knihy. Zajímá mě, co bude s postavami dál, ať už se ocitnou v hlavní či vedlejší roli. Je tu tedy prostor pro zlepšení? Bezesporu, ale i tak je míra mé spokojenosti nad očekávání!

PS: Pokud se pídíte po erotice, tak ne. V Trnité cestě se žádných detailů nedočkáte a upřímně, nijak nepociťuji, že by mi to chybělo. Sarah Parsley má talent na zápletky, takže mi absence pikatnérii nijak nevadí.

zdroj obrázků: nakladatelství Fortuna Libri

About The Author

Sarah Parsley Trnitá cesta

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *