Oheň probuzení, první díl série Draconis Memoria, ve mně probudil potřebu přečíst si celou sérii. Svým zdánlivě nudným líčením stavu společnosti před následujícími událostmi mne zaujal natolik, že bylo otázkou času, kdy přečtu Legii plamenů. Druhý díl pak vykazoval mnohem více akce a skončil tak, že jsem si mále ukousala prsty zvědavostí, jaká bude Říše popela. Kniha třetí, jíž Anthony Ryan zakončuje trilogii, mne překvapila.
Bílý dragg povstal a pustoší jedno město za druhým. Jeho armáda se neštítí ničeho a svět čelí, s největší pravděpodobností, zkáze. Naštěstí tu máme Claye, Lizanne, Hilemora a Siruse. Jsou roztroušeni po světě a hledají dílky skládačky, jak Bílého porazit (nebo mu, v případě posledního jmenovaného, přímo slouží). Na pomoc přijdou i zajímaví spojenci. Jenže lidé jsou stále jen lidé a není jisté, zda zvládnou čelit armádě Zkažených, kteří nejspíše své lidství zapomněli.
Abych byla upřímná, jsem napůl nadšená a napůl zklamaná. Každá kniha série má na předsádce mapu celého světa a na konci knihy pak znovu, ale jen mapu ostrova, kde příběh svým způsobem v Ohni probuzení začal. A to je pro potřeby Říše popela nedostatečné. Bylo až frustrující, že jsem nemohla sledovat postup Bílého dragga na mapě. Dalším “prohřeškem” Ryana bylo množství jmen. Samozřejmě je jasné, že když se blížíme bitvě o všechno, naakumulují se všechny postavy předchozích dílů k sobě. Jenže k tomu musíme přičíst i nové, které jsou důležité pro samotnou Říši popela.
Naštěstí je autorův styl natolik barvitý a protkaný pocity, že mně osobně bylo jedno, kdo se jak jmenuje, když jsem jej měla spojeného s nějakou akcí a tím i emocí. Bylo to rušivé, ale naštěstí jen v klidnějších pasážích doplňování zásob nebo vymýšlení strategií boje. Jakmile došlo na akci, a je jedno, komu ze čtyř hrdinů jsme zrovna stáli po boku, obavy neměly nejmenší šanci. Od prvních stránek mne veškeré napětí pohltilo vždy natolik, že jsem se na konci kapitoly musela vracet, abych si ujasnila, zda jsem výsledek pochopila dobře. A že to bylo těžké vracení se. Ryan téměř každou kapitolu utnul v ten nejnapínavější okamžik, aby se čtenář mohl pokochat situací na jiné straně světa. Bylo to občas vyčerpávající. Zvláště když jsme se vraceli v čase – s Lizanne jsme už dokončili úkol, ale se Sirusem jsme stáli opět na počátku záškodnické akce bývalé agentky…
Tak jako se mi mnoho věcí nelíbilo, mnoho věcí mne překvapilo. Třeba samotný konec a osud hrdinů. Jak probíhal závěr bitvy o svět. Ryan nevolil tuctová a předvídatelná řešení. Uměl překvapit i dojmout. Postavy nechával mentálně růst. Nejen ty hlavní, ale i vedlejší, které byly pro děj nepostradatelné. I přes to ale celá série Draconis Memoria sledovala jednu hlavní, stěžejní, linku a vedlejšími jen rozvíjela děj. I když byla Říše popela nejvíc nabitá akcí, byla nejdelší. Možná ale i proto, že jsem se nechtěla s draggy, Clayem a nakonec i Hilemorem loučit. Jsme smutná, starých dobrých fantasy s draky není tolik. V dnešním světě moderních fantasy jde o malý poklad, který by neměla postrádat žádná knihovna milovníků tohoto žánru. A draků. Ti mi budou chybět nejvíc, obříci…
About The Author
