Dračí královna je jakýsi pomyslný druhý díl, který velice lehce navazuje na Andrewsovu první knihu – Dcery dvouhlavého draka. Nakolik jsou Dcery skvělé, natolik je Dračí královna špatná. Proč se, dle mého názoru, William Andrews tentokrát netrefil a knihu nedoporučím?
Dcery dvouhlavého draka byly o korejských sexuálních služebnicích pro japonské vojáky za dob druhé světové války. Celý příběh, docela věrohodně zachycující dohledatelné skutečnosti na internetu z různých rozhovorů o válečných zločinech, doplňovala rozkošná fikce o odkazu dávných králů a královen korejského národa. William Andrews u Dračí královny použil schéma, které se mu osvědčilo. V knize se prolíná příběh současnosti, kdy se znovu setkáváme s Annou. Ta pak seznamuje vládního hodnostáře s historií jedné korejské vládkyně – královny Min. A hned tu máme dva problémy. Nakolik byly Dcery zajímavé a linky současnosti a historie byly nabušené emocemi, Dračí královna zůstala plochá. Uměle vybudovaná současná linka byla násilně přehnaná a absolutně nereálná. A to tak, že to třískalo do očí – agenti, třetí světová válka, …
Historická linka se snažila Dračí královně vrátit lesk a slávu Dcer. Bohužel byla natolik politická, že se člověk nemohl rozhodnout, jak chce, aby příběh skončil. Zda chce, aby byla královna Min šťastná, milovaná nebo aby zachránila Koreu. Čtenář si není ani jistý, nakolik Andrews fabuluje. Samozřejmě autor přiznává, že jde o beletrii a pro dějové zvraty a napětí sem tam něco upravil. Ale v politickém vyznění celé knihy to nevrhá na skutečné události uvěřitelné světlo. Obzvláště pokud jako já víte o válce v Korei pouze díky seriálu M.A.S.H., protože jste se o tom ve škole nestihli učit a sami jste šli studovat veterinu (a v přírodovědné větvi na gymnáziu dějepis nebyl…).
Co však vůbec nechápu a co mi velmi vadí, je vynechání základního kamene, na kterém jsem si myslela, že bude Andrews příběh stavět. Autor nás seznámil s královnou, s jejími životními úspěchy i neúspěchy a vylíčil ji jako silnou a slabou ženu zároveň. Jako ženu, která měla záviděníhodné hodnoty. Téměř jako kouzelnou pohádkovou bytost, jak ji i dnešní korejský národ údajně vnímá. Jenže… Snažil se vyzdvihnout její vládcovské přednosti a tím trochu pohřbil pohádku kolem. Bohužel si děj kazil i naopak. Vršil na sebe další silné podněty do takové míry, že v kombinaci s beletrií obraz Dračí královny pozbývá reálnosti úplně.
Líbilo se mi na Dračí královně něco? Přemýšlím… Opět byla velice čtivá. I přes enormní množství královských povinností spíše mužského rázu, autor dokázal čtenáře zaujmout (aby jej následně mohl zklamat). Na rovinu přiznávám, že jsem knihu zhltala za odpoledne. Nešlo o nic složitého ani citovně náročného, takže čtení šlo samo. Dokonce mi ani nevadila urychlená poslední třetina knihy a nemastný a neslaný konec. Také oceňuji, že se Andrews snaží přiblížit obyčejným čtenářům historii poloostrova, o kterém ví málo. A přitom v současnosti je prý nejnebezpečnějším místem na světě právě hranice mezi Severní a Jižní Koreou. A rozhodně nemůžu říci, že by kniha nebyla barvitá na popisy míst v Soulu. nebo chudá na korejského ducha ať už v mysli či umění.
Zdroj obrázku: Databáze knih
About The Author
