Warhammer 40 000: Díl 1. – monumentální vesmír, který v sobě pohltí všechna známá fantasy a sci-fi

Mnoho z nás někdy slyšelo pojem Warhammer. Většinou ve spojení s miniaturními armádami, které si bohatí nerdi posouvají proti sobě, zatímco na sebe křičí bizarnosti. Věřte mi, že v tomto jsem naprosto stereotypní žena, která také roky nechápala, co může vést dospělého muže k tomu, aby vyplácnul polovinu výplaty za malé vojáčky, které potom dalších několik týdnů barvami piplá.

Jenomže pak nastal v mém životě zlom, když mi můj muž nadšeně pustil song Rylanor´s last stand. Příběh za touto relativně průměrnou písní mnou natolik hnul, že jsem si prostě musela o tom světě zjistit více. A čím déle jsem si o Warhammeru 40K četla, tím více jsem se propadávala do absolutní fascinace tímto univerzem, které je tak rozsáhlé a komplexní, že mi najednou vedle toho Tolkien a jeho Středozem připadali jako amatérská betaverze. Je mi jasné, že pokud nejste skálopevní fanoušci Warhammeru, tímto tvrzením jsem se u vás dostala na hlavní shitlist, nicméně než mi začnete házet skřetí vnitřnosti do oken, dejte tomuto textu upřímnou šanci. A pokud vás i tak nepřesvědčím, svá okna vám sama otevřu.

„You carry the Emperor’s will as your torch, with it destroy the shadows.

V tomto textu se budu snažit vše maximálně zkrátit, což bude velmi náročné, protože universum tvoří dokupy víc jak 620 knih, a to nepočítám komiksy. Jen pro srovnání Středozem je tvořena zhruba 30 knihami, Zeměplocha jich má 41. Ptáte se proč? Jak Středozem, tak Zeměplocha se odehrávají víceméně v jednom světě. Warhammer 40K má ale pod sebou celou galaxii svázanou stejnými pravidly dystopické daleké budoucnosti, která je celá součástí jednoho silně náboženského Impéria inspirovaného z velké části gotikou, na které dohlíží Císař/Bůh, dnes už pouhá kostra sedící na zlatém trůně, která pasivně drží náš vesmír od Immateria neboli Warpu, tedy velmi zjednodušeně řečeno subdimenze pekla. V tomto vesmíru jsou tisíce planet na různých úrovních techniky i něčeho, co by se dalo považovat za magii se samostatným příběhem provázaných stejným císařstvím, stovky ras a miliony postav. Neexistuje svět tak dokonale nabitý testosteronem (dámy prominou). Doufám, že se pro vás tato série článků stane otevřenými dveřmi naprosto fascinujícímu loru a stejně jako statisíce dalších lidí si Warhammer 40K zamilujete.

„God-Emperor? Calling him a god was how all this mess started.“

Warhammer 40 000 nejsou jen postavičky, ale stovky hodin práce na modelech světa, ve kterém se hraje.

První základní kámen byl položen v roce 1987, kdy tehdy 28 letý britský archeolog Rick Priestley vymyslel hru s názvem Warhammer 40 000: Rogue Trader. Jednalo se stolní hru opírající se o rozsáhlá a značně zmatená pravidla, ve které proti sobě hráči bojovali zejména s malými jednotkami figurek a házeli si kostkou. Doplňkové informace k tomu vydával časopis White Dwarf. Ze začátku se nedalo říct, že by byl Warhammer bůhvíjak originální, neboť se styl hodně opíral o jiné podobné hry jako Laserburn nebo Necromunda. Ani, když vyšla doplňková pravidla, která do světa přinesla další rasy, o kterých si budeme vykládat později, nijak zvlášť svět nepozvedlo. Skutečný průlom začal až v roce 1993, kdy vyšla druhá edice, ve které jste mohli najít nejen pravidla ale i sety postaviček včetně dnes už legendárních Vesmírných Mariňáků. V současnosti hrajeme už 9. verzi.

“We know no fear. It was cut from our souls at birth. We can feel it only as an absence, as an empty shadow cast by the light of annihilation.“

Modří Space Marines, kteří následují tak šílená pravidla plná cti, že se jim někdy hanlivě přezdívá „Šmoulové“.

Zakladní Warhammer 40K se hraje na stole v malých kulisách s armádami miniatur, které si většinou každý hráč dělá sám. Už jen pouhé vytváření postaviček je samostatným koníčkem a mnoho lidí si užívá to tvoření, lepení a malování, které je naprosto odlišné od skládaní jiných modelů nebo malování čehokoliv jiného. Jsou desítky samostatných technik na malování a každý hráč má své vlastní, oblibené. Pořádají se celé festivaly, na kterých tisíce nerdů nedělají nic jiného než si štětečkem piplají malé vojáčky. Hraní s armádou, kterou jste si sami vytvořili, je poté mnohem osobněší.

„To admit defeat is to blaspheme against the Emperor.“

Někteří lidé negativně komentují vysokou cenu tohoto koníčku. Nicméně by bylo nefér se vůbec nad tímto pozastavovat. Můžete nechápavě vrtět hlavou, že váš kamarád vyplácne v průměru 2500 Kč měsíčně za modely, barvy, štětce, knihy a pravidla, zatímco vy trávíte čas daleko bohulibější ale stejně drahou zábavou jako sport nebo akvaristika. Je naprosto logické, že se vám koníček jiných lidí může zdát drahý a zbytečný. Warhammerista by zase nerozumněl tomu, že vy utrácíte za halové tenisky, speciální oblečení, poplatek za tělocvičnu, trenéra a speciální výživu, abyste si mohli nakonec na karimatce dělat sedy-lehy a vypadali v zrcadle perfektně, zatímco jemu stačí tepláky a umaštěné triko s nápisem „Show me a fortress and I’ll show you a ruin“! Vše je pouze o prioritách a není na to univerzální tabulka.

„It is better to die for the Emperor than to live for yourself.“

Jsme u konce dnešního článku a to máme jen za sebou ten nejtrapněji zkrácený úvod, jaký si ani W40K nezaslouží a nedostali jsme se ještě ani k loru. Pokud jsem vás alespoň trochu navnadila, příště se můžete těšit na další díl, kde si povíme něco málo o tom, co vlastně příběh Warhammeru obsahuje a jak může 10 tisíc let stará kostra vládnout celé galaxii. Ave Imperator!

Zdroj obrázků: www.wargamer.com

About The Author