Spisovatelka a překladatelka a tlumočnice přednášek zahraničních homeopatů do češtiny Lenka Ničková má ráda stromy a má k nim blízko. Ostatně proto jim věnovala svou prvotinu Příběhy stromů, v níž hrají hlavní roli. Tehdy jí šlo především ukázat, čím mohou některé stromy pomoci při léčbě různých neduhů a to řečí poetickou a s pomocí dvanácti alegorických bajek. Ke stromům jakožto pomocníkům, se po několika letech vrátila ve své druhé knize s titulem Zlatovlasý Jan. Ta vyšla v nakladatelství Elka Press s pěknými ilustracemi Aleny Prosečkové. Dobrá kniha však není jen o hezkých ilustracích, ale především o kvalitním a dobře odvyprávěném příběhu.
„Kam vlastně kráčí zlatovlasý Jan? Kam jej nelítostný osud vede? Jak se stalo, že bez cíle bloudí nevěda, kde dnešní noci hlavu složí? Co vlastně hledá v širém světě?“
Ten o Zlatovlasém Janovi je příběhem, v němž hrají stromy roli jakýchsi průvodců životem. V tomto případě životem mládence Jana, který opustí své rodiče, aby se vydal do vzdálené země sloužit tamnímu vladaři. Autorčiným cílem však není vyprávět dobrodružný příběh, ale jejím záměrem je předat poselství. Janova cesta se dá chápat jako iniciační proces sebeuvědomění a hledání svého místa v životě. Jeho pouť ho zavede do kláštera i na úpatí sopky, učí se na ní pomáhat lidem, stejně jako odpouštět nepřátelům i sobě. Protože autorka příběh koncipovala jako pohádku, potkává její hrdina na své cestě tajemné takřka nadpřirozené bytosti. Stromy jsou v tomto příběhu spíše milníky na Janově cestě od kolébky do hrobu. Příběh je vyprávěn poetickým až takřka archaickým jazykem a to mu trochu podráží nohy. Věty jsou často příliš kostrbaté a text se potácí stejně jako hrdina příběhu, který mnohdy neví co si počít sám se sebou. Autorka to jistě myslela dobře, když koncipovala své vyprávění jako pohádku, nejspíš tím cílila na mladší čtenáře. Ti však budou z kostrbatého textu spíše zmateni.
Naopak, stejně jako jejich rodiče je mohou zaujmout medailonky, v nichž se o jednotlivých stromech dozví něco více.
„Postav se k nutné změně čelem, pokračuj a nedívej se zpět. Musíš růst a sílit. Nech zemřít to, co slouží, aby mohly vyrůst věci nové. Čas změn je kdykoliv a stále všudypřítomný.“
Zlatovlasý Jan přináší myšlenky staré jako lidstvo samo, myšlenky, na které v dnešní době často zapomínáme. To je jistě jeho velkou předností, jde jen o to, jestli jsme ještě schopni rozumět jazyku, kterým se nám je pokouší předat.
Zdroj obrázků: databazeknih.cz
About The Author
