Modří už vědí, že i když mi je pár přes 30, Jaqueline Wilsonovou čtu pořád. Wilsonová typicky podává těžké téma očima naivního dítěte. Takže zatímco mrňous pro jednou čte něco silnějšího než Dubánek na dovolené a Sto a jeden coming-out Elsy z Arendelle, jeho dospělí rodiče můžou prožívat existenční horor v podobě rádoby wholesome vyprávění. V Ilustrované mámě se chytají za hlavu, když se desítiletá Keiko snaží své bláznivé bipolární matce dostat z uší balakryl, v Sama doma trnou u představy, že někdo nechá své čtyři ratolesti týden bez dozoru a odjede si na dovolenou, no a v Moje sestra Jodie můžou sledovat dobrodružství této… ehm… velmi morálně sporné osoby… a být zmatení??? Raději se pojďme na knihu podívat detailně. Předem upozorňuji, že v tomto textu bude mnoho spoilerů, protože bez nich bych nebyla schopná mé stanovisko vysvětlit.
Pearl je 11 a její sestře 14. Zapamatujte si tento věk, bude důležitý později. Jejich rodiče dostanou práci v soukromé výběrové internátní škole působící ve starém rozpadajícím se viktoriánském hradě. Matka jako kuchařika, otec jako údržbář. Celá rodina se tam přestěhuje, aby Jodie konečně měla šanci na pořádné vzdělání a možná někdy při správné konstalaci hvězd z ní bylo i něco víc než jen šestnáctiletá svobodná matka na státní podpoře. O Pearl, která celý příběh vypráví, nikdo starost nemá, protože sic není specální, je poměrně snaživá, laskavá a snaží se nikomu záměrně neubližovat. Většinu knihy zabírá Pearlina dobrodružství i popisy běžného života na škole. Velmi rychle se zkamarádí s o dva roky starším Harleym, se kterým chodí pozorovat jezevčí mláďata, manželkou ředitele, která jí půjčuje knihy i malými dětmi, které ve škole přes prázdniny odložili jejich bohatí rodiče.
„Ty se jmenuješ Harley?“ zeptala se posměšně Jodie. „A jak dál? Davidson?“ zařechtala se zlomila se u toho v půli. Harley se zatvářil, že podobný vtip už slyšel nejméně stokrát.
Ačkoliv se nic v knize netočí kolem Jodie, celá kniha se točí okolo Jodie. Protože Jodie je tak trochu při všem. Je energická, drzá, manipulativní, urážlivá a do každé situace se doslova vnutí. Kdybych knihu četla jako dítě, je malá šance, že bych možná Jodie obdivovala pro její odvahu. Očima dospělého jsem tu namyšlenou krávu nemohla vystát. Jodie byla vesměs otřesná postava. Na svých 14 let se chová jako ultimátní děvka a flirtuje s každým chlapem, od zedníků až k romskému zahradníkovi. Bez sebemenší sebereflexe ukazuje svá krajková tanga naprosto každému, kdo má tu smůlu, že stojí za ní, zatímco ona kroutí zadkem a cvaká červenýma lodičkama, které si koupila za nakradené peníze. Pomocí psychického vydírání manipuluje každým, kdo se nechá, svým otcem, učitely, Pearl a dokonce i sekretářkou školy. Absolutně nerespektuje jakoukoliv autoritu až do stupidní míry, která je vysloveně nebezpečná nejen pro ni ale i pro ostatní. Je domýšlivá, zpupná, nestoudná, škodolibá, jízlivá, nafoukaná, panovačná a má tendence neustále říkat ubohé bezduché vtipy, kterým se směje jen ona, zatímco ostatní se z toho neoriginálního cringe chtějí na místě zastřelit.
„Mámu stejně vytáčí všechno, co udělám,“ řekla Jodie. „Ale, co když zjistí, že se ulíváš ze školy?“ zeptala jsem se. „No a co? Stejně za chvíli odjíždíme, tak proč by na tom mělo záležet?“
Jodie je prostě postava, která je schopná vám cihlou rozbít okno, napochodovat vám přímo do pokoje, odsunout nábytek od stěny, odřít vám u toho podlahu, vyzkoušet si a poničit vaše oblečení, načež vám při návratu říct, že jste trapní, vaše hadry jsou nevkusné, máte doma bordel, vysmát se vašemu příjmení, cestou domů se vám pokusit svést manžela a ještě se bude chovat, že oběť je v té situaci ona.
„A co nám provedou? Nemůžou nás nijak potrestat. Jsou přece prázdniny. Můžeme si dělat, co chceme,“ prohlásila Jodie pohrdavě.
Všichni okolo Jodie mají svou vlastní taktiku jak s ní jednat. Někteří se její rádoby vtipné teatrální výstupy snaží ignorovat, otec jí láskyplně domlouvá, ubrečená matka ji zoufale fackuje, ředitel jí dává zajímavou práci, aby se nenudila, Pearl ji toleruje. Nic z těch věcí není pro Jodie dost dobré, protože Jodie je nejchytřejší na světě a ví všechno nejlépe. Ve třetině knihy už jsem si přála, aby Jodie v Moje sestra Jodie vůbec nebyla a nechala Pearl v klidu pozorovat s Harleym jezevce, protože děj knihy by byl zajímavý i bez Jodie. Každopádně…
„Neměla bys jim vyprávět horory před spaním. Jsou ještě velmi malí. Budou mít noční můry,“ namítla jsem. „Ty jen závidíš, že mají moje příběhy raději než ty tvoje!“ řekla Jodie.
Pomalu se dostáváme ke konci knihy. Protože tak jak si pro sebe Jodie ukradla každou stránku knihy, ukradla si pro sebe i konec. Vím, že to zní divně vzhledem k tomu, že se kniha jmenje Moje sestra Jodie, ale nechte mě to vysvětlit na příkladu. Představte si, že Harry Potter má otravného mladšího bráchu Jerryho s mozkem o velikosti hrášku. Zatímco Harry, Ron a Hermiona řeší důležitější věci, Jerry je permanentně nakvartýrovaný v každé scéně, kde se vše snaží zesměšnit, zlehčit nebo vysloveně všem všechno posrat, našež chytá hysterické záchvaty, když mu někdo nevěnuje dostatek pozornosti. A přestože série je o Harrym, Ronovi a Hermioně a jejich boji proti Voldemortovi, místo toho se jmenuje Můj otravnej brácha Jerry, přestože Jerry vůbec není důležitý pro děj a vy byste raději sledovali příběh těch tří. A v závěrečné bitvě o Bradavicích zatímco Harry řeší myslánku, Jerry, místo aby všem pomáhal, vyleze na astronomickou věž, kde v převleku za klauna stepuje a zpívá Bulharskou národní hymnu, načež u toho zakopne, spadne a zlomí si vaz. A kniha Můj otravnej brácha Jerry tímto končí, protože nasrat zbytek příběhu, Jerry byl přece jen ten, jehož jméno bylo na obálce. Co naplat, že vám lezl na nervy tak moc, že jste ho chtěli zabít sami od prvního momentu. Co naplat, že si za to může vlastně sám, protože byl idiot a dělal kokotiny. Takové věci si přece nemůžete myslet, protože dítě zemřelo a to je automaticky tragédie.
Asi chápete kam tím mířím a omlouvám se za můj cynický pohled. Mám citít obecnou lítost, že někdo zemřel? No to cítím. Mám být strhaná a smutná a brečet jako želva? To by Jodie musela za celou knihu udělat alespoň jednu pozitivní věc, všem konstatně neubližovat a obecně nebýt permanentní osina v zadku každému jednomu člověku okolo ní. Moc nerozumím kam tím Wilsonová mířila. Má to být tragický příběh? To asi měla napsat víc příjemný charakter. Má to sloužit výchovně stylu „nedělej píčoviny, jinak skončíš jako Jodie“? To by konec neměl být tak hrozně depresivní, jak kdyby zemřela Matka Tereza.
Nejhorší na Jodiině smrti je to, že si jí všichni vyčítají. Její matka, protože na ni byla přísná. Její otec naopak, že na ní nebyl přísnější. Její ředitel, protože ji zcela právem zpeskoval za věci, které ublížily malým dětem. Její spolužáci, protože se jí smáli. Její bývalý milenec, protože chtěl brousit jiné mladé studentky. Dokonce i Pearl má pocit, že je to její vina, protože přesvědčila Jodie do internátní školy vůbec jet. A to je na celém tom příběhu vlastně ta nejvíc smutná věc. Jodie nebyla oběť. Jodie byla magor a ráda ze sebe oběť dělala. Ničila lidem psychiku a životy, dokud žila. A užívala si to. Ale svou smrtí, za kterou si ve 100% míře mohla sama všechny okolo sebe permanentně zdevastovala. A v tom vidím největší tragédii příběhu.
Zdroj obrázku: bbart.cz
About The Author
