Přiznám se, že jsem do Hranic bolesti šla s mírnou nedůvěrou. Předchozí kniha Evy Brykner měla svá úskalí, a tak jsem čekala, jestli se autorka posunula, nebo jede dál po stejné koleji.
Brykner staví příběh na dvou časových liniích. V roce 1995 vyšetřuje kapitánka Martina Vránová vraždu třináctiletého děvčátka v libereckém lomu. V roce 2025 Alena Doleželová umírá a jako poslední naději má fotografii, která třicet let čekala na dně šatní skříňky, a člověka, který ji pomůže najít vraha její holčičky. Tím člověkem je Oliver Berka – muž, který po poškození amygdaly ztratil schopnost cítit emoce a empatii, a přesto se stane klíčovým článkem celého příběhu.
Oliver je bezpochyby nejzajímavější postava knihy. Není superhrdina nebo génius – jen člověk, kterému přestaly fungovat emoce, a to je paradoxně to, co ho dělá zajímavým. Duo Martina a Oliver mi trochu připomnělo Kate Marshall a Tristana z Bryndzovy série (zkušená žena s historií po boku mladšího muže, který věci řeší po svém). Česká verze má ale jiný rytmus a jiné tempo, a to jí sluší.
Martina je rovněž vydařená postava. Nese tíhu případu přirozeně a má humor, který nevtíravě prosakuje tam, kde by jiný autor tlačil na efekt. Scény, kde s Oliverem pracují, jsou nejlepší části knihy. Jedna konkrétní pasáž mě dostala tak, že jsem se rozbrečela. Emoce jsou v ní tak hmatatelné, že zasáhnou chtě nechtě, bez jediného nadbytečného slova. A proč to funguje? Protože Brykner důvěřuje situaci a nevysvětluje.
Co tím myslím? Hranice bolesti má dvě tváře a střídají se trochu nemilosrdně. Vedle scén, které fungují přirozeně, jsou pasáže, kde se autorka příliš snaží o moderní detektivku. Forenzní výklady tam, kde stačí situace. Vysvětlení, která akci vysvětlují zpětně. Martinin pád, který je až moc nápadně konstruovaný na to, aby vypadal jako náhoda. Linka z roku 1995 občas promluví slovníkem roku 2025 – nejde o velké chyby, ale pozorného čtenáře to může rozhodit.
Další mínus vidím v časové posloupnosti. Alena se dozví, že má rakovinu, a o dva měsíce později ji přijde navštívit Oliver. Ten mimochodem během dopoledne stihl zachránit dítě s poraněnou plící, dojít za Alenou do nemocnice, zavolat bývalé přítelkyni na policii kvůli informacím a pak si ještě odskočil na džus za kamarádem do baru. Na druhé straně Martina si vyskládá spisy na koberec, a o stránku dál je má zpátky ve složce – bez zmínky, že je posbírala. Zase, jde o drobnosti… Ale mne rušily.
A závěrečná konfrontace, která mohla být silná, je přeplněná akcí napsanou unáhleně. Jako by autorce docházel dech zrovna tam, kde ho bylo nejvíc potřeba. Paradoxně mne tak mnohem více zasáhla scéna, kdy se vysvětlí zmizení jedné osoby – to byla solidní nálož na emoce a morálku.
Co Brykner umí, jsou tiché scény. Detail, gesto, věta, která nic nevysvětluje, ale vše napoví. Klíče zacinkají ve vzduchu jako tichá výhra. Fotografie třináctiletého děvčete opřená o lampičku jako připomínka slibu.Dopad otevření dveří před třiceti lety. Když autorka zpomalí a důvěřuje scéně, píše dobře. Na můj vkus se to ale děje málo.
Hranice bolesti je hodně dobrá česká krimi – a to myslím bez ironie. Příběh má váhu, postavy nejsou papírové, a emocionálně to funguje víc, než bych čekala. Brykner roste. Chyby tam jsou, ale příběh je silnější.
About The Author
