Tristan: Zrozeni ze stínu je prvním dílem série od Jiřího Dittricha, která v roce 2025 vstoupila na českou fantasy scénu. Po počátečním zvykání si na autorův styl a vyjadřování postav (kdy jsem si musela připomenout, že fantasy má svá vlastní pravidla) mě kniha pohltila. A užívala jsem si každou stránku.
Konzistence světa a logika příběhu
Co mě na Dittrichově práci zaujalo nejvíc, je vnitřní konzistence celého díla. Autor si dal záležet na tom, aby jednotlivé prvky hezky zapadaly do sebe. Nedochází k žádným fuckupům. Cokoliv z knihy vytáhnete – třeba chování Tristana po proměně – se dá vysvětlit tak, aby nedošlo ke znásilnění textu nebo ohýbání myšlenek autora. A toto platí pro celé dílo! Rozpad po válce, věk čarodějů, upíři… Jasně, možná to maličko hapruje v tom, jak silní ti čarodějové vlastně jsou – ale zase – upíři na tom nejsou jinak! Takže tento aspekt nevypadá jako chyba, ale spíš jako záměrná rovnováha.
Právě tato péče o detail mě motivuje k dalšímu čtení. Zajímá mě, jak autor vyřeší situace, které v díle nastavil. Hodně mě zajímá, jak z nastalé situace autor vybruslí.
Struktura a tempo vyprávění
Příběh má dobré tempo, střídání tří dějových linií funguje a udržuje pozornost. Čtivý text odsýpal, hluchá místa dala prostor k odpočinku a věřím, že je autor napsal záměrně, aby v další knize došlo na AHA moment.
Postavy a jejich role
Kniha nabízí poměrně široké spektrum postav. Ale aspoň jsme nebyli pořád jen s kolouškem Tristanem, kterého jsem si oblíbila ještě méně než Kristeen. Tristan jako hlavní hrdina patří mezi ty méně zajímavé – je pasivní, pomstu mu nevěřím a navíc se chová jako mladé ucho. S Kristeen jsme si moc nesedly. Čarodějnice má mizivý politický takt, což ale může být v dalších dílech zdrojem zajímavých situací – její pramalý smysl pro politiku bude ještě zábavný a třeba si ji oblíbím. Nutno ale říci, že v rámci pomsty měla mnohem větší tah na bránu než mladičký upír.
Naproti tomu Alechandra a Akir jsou pro mě postavy, které v mých očích táhnou děj i příběh celkově. Úžasní jsou oba dva, mocní a cílevědomí se správnou dávkou bolesti a zrady – za mě super. Alechandra má jasné cíle a zároveň v sobě nese dost zkušeností, aby byla věrohodná a zajímavá i mimo postel.
Zbytek postav jsem sledovala spíše ze zájmu, která k čemu bude sloužit, kam posune děj a nakolik šlo o statické figurky (třeba „strýček“ a jeho kumpán). Dittrich si v několika případech pomáhá vnějšími zásahy do děje, což by se dalo považovat za slabinu – ale záleží na tom, jak s tím naloží v pokračování.
Závěr
Co si budeme povídat! Kniha má potenciál. Je to slibný začátek a já jsem nedočkavá, až vyjde pokračování. Pokud autor dokáže v dalších dílech využít vše, co zde nastavil, může vzniknout výborná série. Pro fanoušky české fantasy, upírů a komplexních fantasy světů rozhodně stojí za přečtení.
About The Author
