Bouře nabrala na síle. Prudký vítr strhával vše, co mu stálo v cestě. Pohazoval s ulámanými větvemi jako s párátky. Dešťové kapky velikosti míčů těžce dopadaly na zem a v místech, kam hlasitě pleskly, se okamžitě tvořily velké kaluže. Půda se rozblátila a hrom otřásal krajinou za dohledu blesků klikatících nebe. Taková bouře se nestane sama o sobě, to není v silách přírody. Tahle bouře byla magická a hrdina věděl, že se dostal na území temného nekromanta. Hrdina se dral kupředu, bojoval s větrem a kapky ho srážely k zemi. Keře vytržené z kořenů létaly kolem něj a šlehaly ho do obličeje. Utržené větve stromů prosekával Hlasem svobody, mečem ukovaným z meteorické rudy, nalezené v Kráteru zrození. Meč, posílen runami a zaklínáním v hrdinově ruce byl jako nekompromisní hlas, na jehož povel se přilétající kusy stromů rozpadly. Blesky mlátily kolem hrdiny, a jistě by jej některý z nich zasáhl, jenže on se vzepjal, alabastrový plášť zavlál ve větru a pozvedl meč. Blesk za bleskem začal sjíždět po ostří meče, ten se rozzářil barvou duhy, zavibroval a vyslal vstříc zamračeným nebesům paprsek jasného světla. Bouře utichla. Trhající mračna odhalila slunce a jeho paprsky dopadly na hrdinovu tvář. Na okamžik zavřel oči. Myslel na domov, i tam svítí stejné slunce. A nejen tam, na všechny Rovné klany a celý Ontar, zemi, která se rozhodla sjednotit a postavit nekromantově hrůzovládě. Viděl sám sebe, jak se jednoho dne vrací nazpět a všichni se radují, oslavují ho. Tohle byl jeho epos. Hrdina otevřel oči. Jmenoval se Thébis a byl Vyvolený.
Proroctví o Vyvoleném znal každý. Příběh o člověku, který bude čelit nekromantovi a svrhne ho z vrcholu jeho věže. I malé děti v Ontaru dokázaly odvyprávět celou legendu, do nejmenšího detailu, tradovala se už po stovky let. Dávala naději, a hlavně to nebyla tak docela legenda. Proroctví pronesl krátce před svou smrtí slavný Rolim Betos, velikán své doby a uznávaná osobnost ontarských dějin. A nebylo to proroctví jediné. Betos měl ve vysokém věku vážný úraz hlavy. Po velmi náročné rekonvalescenci, kdy klanoví medikové použili všechna známá zaklínání a hojivé amulety, začal mít vidění a slyšel hlas samotného Stvořitele, jak sám říkal. Betos tvrdil, že vidí věci, které teprve přijdou a svědomitě nechal všechna svá vidění zaznamenat. Ještě za jeho života lidé uvěřili, že se předpovědi naplňují a tak, když v horečkách a bledý mluvil o Vyvoleném, pečlivě zapsali každé slovo a později vyryli do mramorové desky. Hrdina z prostého lidu povstane a za pomoci magické zbraně porazí Zixena, temného nekromanta. Snad právě víra v příběh přiměla nesourodé klany roztroušené po Ontaru uzavřít spojenectví a společně, jako Rovné klany, hledat Vyvoleného.
Thébisovy ruce krvácely, jak bez lana lezl stále výš po kolmé skalní stěně. Výčnělky se objevovaly a mizely v náhodných formacích, a tak musel ve vteřině přeskakovat a spoléhat na svou býčí sílu. Stěna se čněla dobrý kilometr do výšky a sloužila jako hradby nekromantovy dominanty. Nikdo nevěděl, odkud proudí tlupy jeho příšer, někde ve skále musel být tajný vchod, který dosud neobjevili. Thébis se nemínil zdržovat jeho hledáním. Pot stékal po svalnatém těle, dlouhé kučeravé vlasy stažené v culík a on stoupal kousek po kousku k vrcholu. Jak se blížil, přilétly první kameny, kterého ho málem srazily do propasti. Jeden z nich Thébise ošklivě poranil na zádech, ale nevzdával se. S pohledem upřeným nad sebe, zručně přeskakoval z jednoho výstupku na druhý, vyhýbal se letícím balvanům a jakmile byl nahoře, posekal zrůdné házeče – čtyřruká monstra, karikatury lidských bytostí. Hrdina setřel z čepele nečistou krev a ohlédl se do míst, odkud přišel. Krajina pod ním se táhla daleko, až mizela v oparu. Tam někde je domov. Potom pomalu klouzal pohledem po skále a za sebe. Pláně opovržení, Zixenovo království. Nezamapované, neznámé. Před tím tu byli už jiní, ale nikdy se nevrátili, aby mohli vyprávět. Jen poušť a skalnaté hradby ji obepínající, dál byl obzor zahalený mlhou převalující se v hustých chuchvalcích. Thébis se napil regeneračního elixíru, pouze malou kapku, věděl, že s ním musí šetřit. Tohle byla jeho tajná zbraň. Okamžitě ucítil nával energie. Utáhl popruhy svého kyrysu a vykročil do pouště. Myslel přitom na Hurona, bájného hrdinu, o kterém se už celá staletí psaly básně a knihy. Jednou se bardi a spisovatelé zaměří na Thébise, na to, jak překonal všechny překážky a stal se legendou.
Kdysi dávno byla po celém světě poušť. Plul opuštěně kosmem, jako vyvrhel, který neznal život. A tehdy přišel Aklon Tvůrce, přinesl na svět vodu a ukotvil ho u hřejivé hvězdy, která se stala jeho sluncem. Svět vzkvétal, zrodil život a ten se šířil, pod Aklonovým láskyplný dohledem. Po tisíce let vytvářel ráj a šlechtil jeho lidské obyvatele ku obrazu svému. Civilizace se rozšířila na tři světové kontinenty a zavládlo období hojnosti a rozumu. Kosmické síly, stojící nad všemi a vším, viděli ten rozkvět, dokonalou harmonii světla, bez poskvrny. Jenže kosmos je ve své moudrosti spravedlivý, tam kde je světlo, musí být zároveň tma.
Nikdo nevěděl odkud Zixen Rozkližitel přišel, zjevil se v Ramaku, hlavním městě západního kontinentu a rozpoutal ohnivé peklo. Žár byl tak silný, že rozpustil i kámen a celé město zmizelo. Do druhé dne se západní kontinent roztrhl a zhroutil pod hladinu oceánu. Nikdo nepřežil. O jižní kontinent spolu Aklon a Zixen bojovali, drtili celé skalní masivy a přepsali tak geografii. A tehdy byl Aklon poražen a zabit. Utonul, jako všichni ostatní mezi kusy rozlámané země. Na Ontaru, severním kontinentu zavládlo mlčenlivé zděšení. Tvůrce zemřel, nastal konec času. Oplakávali Aklona a čekali na smrt, která nepřišla. Přišel jen Zixen, prohlásil se za boha a vybudoval svou pouštní pevnost. Nikdo z Ontaru netušl, co slovo bůh znamená, neznali ho, ale rychle pochopili. Jakmile se objevili první démoni, a začali si pro svého pána brát, co potřebovali, bylo jasné, že neskončily časy existence, ale hojnosti a svobody.
Od té doby, Zixen Rozkližitel vládne tyranskou rukou Ontaru.
Rozzuřený zlobr se s křikem vrhl na Thébise, ten probodl ohnivého démona, se kterým doposud bojoval a skluzem se vrhnul pod zlobrovy nohy. Jedním seknutím přeťal klouby a rychle uskočil před kopím, vrženým kostlivým vojevůdcem. Thébis nesnášel kostlivce, bojovali i když jim useknul hlavu. Hlas svobody zazářil a kostlivá vřava na okamžik strnula. Thébis prorazil okovaným ramenem jejich řadu a po tři hodiny hrdinně bojoval, sám proti celému pluku kostlivců. Na konci dne stáhl na hromadě kostí, shrbený, opírající se o meč, pokrytý bělostným prachem a k smrti unavený. Thébis se rozhodl utábořit opodál, tak aby na kosti a mrtvé démony neviděl, což nebylo těžké, protože byl stále v mlze, už třetí den šel pouští. Snažil se držet směr, jenže boj rozhodil jeho orientaci a stopy kudy přišel dávno zavál písek. Znavený Thébis už chtěl rozdělat tábořiště, aby se mohl vyspat, když poušť náhle ustoupila a dál navazoval trávník.
Thébis šel jako ve snu dál mlhou po trávě, dokonce sundal boty, aby cítil její měkkost. Trávník vypadal zastřižený, nikdy nic takového neviděl. Najednou vyšel z mlhy a před ním se objevila rozlehlá krajina plná stromů a zeleně. Všechno opečovávané a udržované. Krajinou se linula dlážděná cestička, s kamennými mostky přes říčky a jezírka plná ryb. Thébis v jedné ruce meč a v druhé boty, šel pomalu po cestičce a nedokázal se přimět zavřít pusu. Něco bylo špatně. Tohle nemohla být nekromantova država, vždyť tady bylo pěkně, teplo a támhle za stromy dokonce žila rodinka zajíců. Občas se objevila v dáli zvláštní stavba, kovový kolos chrlící páru a veliká kola hučící v nekonečném otáčení. Ale žádné pekelné jámy, žádní démoni ani jiné ohavnosti. A co bylo nejpodivnější, žádná věž zla. Cestička nakonec vedla až k nevelkému hradu, nic hrozivého, zvedací most a na cimbuří červenočerné vlaječky. Rozhodně ani stopa po velké strašlivé věži. Kolem hradu byl rozlehlý park, s kopcem a na jeho vrcholu rozhledna, a to by snad… ne, Thébis beze slova zakroutil hlavou, jen rozhledna. Nasadil si boty a překročil most, otevřený a nehlídaný.
Hrad musel být začarovaný, protože jakmile Thébis vstoupil, procházel jen rozlehlými síněmi a chodbami bez konce. Potom objevil určitý systém v rozložení místností a v hlavě si začal vytvářet mapu hradu. Dostal se na centrální náměstí, propojující čtyři křídla. Thébis procházel jedno po druhém, mapoval cestu a vyhýbal se místům, která už navštívil. A nikde živá duše ani nemrtvý přízrak. Před hrdinou se objevily obrovské železné dveře a on věděl, za nimi se ukrývá Zixen, Thébisův osud. Odzátkoval elixír a celý ho vypil. Srdce se mu rozbušilo, ve spáncích tepalo a únava okamžitě zmizela. Připadal si, že by dokázal holýma rukama strhnout celý ten prokletý hrad. A nakonec proč by to nedokázal? Je Vyvolený.
Thébis rozrazil dveře a jeho sošná postava stanula ve světle nekromantovy komnaty. Tam seděl, sám Zixen Rozkližitel osobně. Byl obrovský, mnohem větší než obyčejný člověk, v dlouhém černém rouchu a s tenkou korunkou na nestvůrné hlavě – šest hmyzích oči a kruhová ústa s třemi řadami jehličkovitých zubů. Thébis neucouvnul. Nekromant seděl na trůnu z mrtvol padlých bojovníků, kteří… počkat, hrdina se zarazil. Bylo to obyčejné křeslo a komnata také nepůsobila nijak děsivě, žádná mučidla, žádné kanálky na krev, ani křičící oběti na stěnách, zatímco jim pomalu démoni stahují kůži. Byla tam postel, knihovna, velký krb a na okně zdobený závěs s květinovým vzorem a volánky. Thébis se však nenechal zmást. Jen iluze a klam. Pozvedl svůj meč, plášť zavlál. Cítil, jak každý sval jeho těla pulsuje energií z elixíru.
„Jsem Thébis, vyslanec Rovných klanů a přicházím si pro tvůj život Zixene Rozkližiteli. Přešel jsem mnohé nástrahy a teď setnu tvou zrůdnou hlavu, protože tohle je můj epos a já ti přikazuji, vzdej se po dob-“ nedokončil svůj hrdinský proslov, protože padl jako podťatý. Hlas svobody mu vyletěl z ruky.
Zixen nevzrušeně vstal, cestou odkopnul meč a pak špičkou nohy převalil hrdinovo tělo na záda. Sklonil se nad ním. V té chvíli Thébis vytáhnul ukrytou dýku a ťal přímo do tváře netvora. Zixen bolestivě vykřikl a udělal několik vratkých kroků nazpět. Napůl omámený Thébis skočil k meči, nekromant lusknul a hrdina zmizel – k zemi se snesl jen prach, který pokryl meč. Zixen vběhnul do koupelny a začal se prohlížet v zrcadle, z hluboké rány na tváři mu tekla krev.
„Zasranej Thébis,“ zamručel Zixen.
Zranění se zahojí, vždycky se zahojí. Povzdechl si, chm, Thébis, toho si bude pamatovat. Epos, odplivl si, když si připomněl hrdinova slova. Blbost. Teď už bylo jisté, že tohle určitě není Thébisův epos, ale…
Zpověď nešťastného nekromanta
V útulném pokojíčku svítilo tlumené světlo a Zixen s obvazem kolem hmyzí hlavy v polosedu usrkával jasmínový čaj. Měl čaje rád, v posledním století si je velmi oblíbil, byla to příjemná změna po kubících alkoholu, many, jedů a destilovaných mlhovin, které mu protekly tělem. Čaj uklidňoval jeho mysl, a to přesně zrovna potřeboval. Ano, ano, takhle to dopadá, když povolí otěže a nechá je svému osudu. Proradní lidé z Ontaru se pokusí o vraždu! No, dobře, Zixen si to tak trochu zasloužil, nakonec je přece temný nekromant, po staletí je strašil, utiskoval, mučil a vraždil, jistě, jistě. Jenže pravda byla taková, že Zixen Rozkližitel zestárl a možná trochu zmoudřel, a hlavně byl už otrávený touhle hloupou planetou, kde pravděpodobně zůstane do konce svých dní. Dopil s pozvednutým malíčkem na šálku poslední doušek čaje a sebral ze stolu malou lahvičku, která patřila Thébisovi. Zixen ji odzátkoval, čichl si a olízl hrdlo. Znechuceně zamručel.
Ano, takhle to dopadá, vyrobí si lektvar z žabí trávy a zaútočí. Všichni na kontinentu znali žabí trávu a její lehce omamné účinky, ale v určitém poměru s alkoholem a složitou destilací, vznikne silně povzbuzující směs. To zjistili teprve nedávno. Kdyby Zixen Thébisovi uřízl ruku, pravděpodobně by si toho ve své nabuzenosti ani nevšiml. Proto se po prvním úderu vzpamatoval. Byla to v podstatě silná droga, postavit proti Zixenovi armádu takových, možná by vyhráli, jenže to je nenapadne. Oni pošlou Vyvoleného. Jednoho jedinýho chlapa, na kterého vsadí všechny svoje zdroje, aby za ně vybojoval svobodu. Šílenost? Ne, proroctví. Neuvěřitelné, jak to fungovalo.
Být polobohem, entitou stvořenou z kosmických vláken, samotnou podstatou zrození vůbec, nebylo snadné. Kdekdo by řekl, že se Zixen narodil se zlatým prstencem kolem pasu a měl všechny výhody, které vyšší realita poskytuje. Možná Aklon a ostatní to tak měli, Zixen ne. Byl nejmladší, a všechno to skvělé, co ti starší směli, on nemohl. Ne, že by to zakazovali přímo jemu, prostě se změnila pravidla hry. Najednou nebylo správné stvořit svět a pak na jeho osadníky seslat apokalypsu. Přitom to dřív dělal každý, považovalo se to za kreativní cvičení a následný úklid. Jenže teď mají všichni práva a rovnost před životem. Což o to, s tím by asi Zixen neměl problém, ale aby se nařízení vztahovalo i na mikrokosmos a nižší úrovně bytí? Nesmysl. Chtěl si užít legraci, dokud mohl a než se z něj stane nudná vesmírná struktura, nebo souhvězdí.
Aklon býval ze všech nejhorší, nejsadističtější ve svých pokusech a když přišla Pravidla, úplně otočil a hrál si na dobrotivého spasitele, jen aby ti nad ním byli spokojení a on tak zamaskoval své temné experimenty. Zixen se chtěl přidat, ostatně Aklonovi několikrát pomohl a zachránil ho tak před prozrazením. Přišel na jeho rajský svět a Aklon ho odmítl, zesměšnil. A tak mu ten ráj trochu poškodil, jen pár kontinentů, dokud se mu sám jeho bývalý skoro přítel nepostavil. Aklon použil tu nejšpinavější lest. Úmyslně skočil do paprsku bleskového kopí, který ho měl pouze vystrašit, a nechal zničit svou fyzickou formu, jen aby se v Prázdnu znovuzrodil a postěžoval si šéfům. Jednali rychle, konečně měli důvod se problémového Zixena zbavit. Připoutali ho k planetě, k Aklonovu porouchanému ráji, k tomu jednomu kontinentu, který tam zbyl. Už nikdy nemohl opustit tento svět a jednoho dne zanikne spolu s ním.
Z počátku to nebylo tak špatné. Zixen se do role krutovládce rychle vpravil. Pravda, chvíli zvažoval roli mírotvůrce, ale musel sám sobě přiznat, že to není taková legrace. Vztyčil skalnaté zdi a uvnitř vybudoval panství hrůzy plné ohně, kouře, spálené země a příšer. Něco přivolal z astrálních dimenzí, některé sám vyrobil, ale ti většinou nestáli za nic. Genetika Zixenovi moc nešla. Dobře se osvědčili mrtví a mělo to příjemný efekt na Ontarany. Nikdo nebyl úplně nadšený z babičky, kterou pohřbil před měsícem a ona se vrátila s obličejem plným červů a sekerou v ruce. Odsud pochází legenda místních o nekromantovi, nemrtvém čaroději, který zabil Aklona Tvůrce. Přízvisko Rozkližitel mu dali později, a osobně ho neměl rád. Vůbec nechápal, co to znamená. Je snad nějaký truhlář? Nikdo ze zajatců, mu to nedokázal vysvětlit, jen koktali v řetězech a svíjeli se pod ranami bičů a vroucího olova.
Zixena tohle bavilo přesně tři století, na den, počítal to. Potom se dostavila nuda. Ontarané se jen krčili v osadách, otročili pod dohledem monster a vedli své připosrané životy. Zixen byl otrávený. Nic se nedělo, nebyla tu žádná výzva a mučení venkovanů dávno pozbylo na své zajímavosti. Nápad, který situaci na nějakou dobu spravil, nepocházel ze Zixenovi hlavy. Poradil mu Blemc, nechutné stvoření z astrální roviny. Měl víc tekutých než pevných tělesných částí, ale nedostatek charisma mu vynahrazoval vysoký intelekt. Zixen si s Blemcem rád povídal, nějakou dobu tak ukrajoval dlouhé večery. Blemce jednou napadlo, pochopitelně namol opilého, že by Zixen mohl (ve vší anonymitě samozřejmě) rozšířit mezi lidmi proroctví o vyvoleném hrdinovi, který se postaví zlu. Zixen se tomu nápadu zpočátku smál, jen aby se po několika dnech přistihl, jak ho uskutečňuje. Kolik jen mohlo takové naději vzbuzující proroctví přinést nové zábavy? Rozhodně to chtěl zjistit. Prostředek, jakým to udělat, se nabídl zcela náhodně a v pravou chvíli.
Rolim Betos byl na Ontaru slavný. Myslitel, buditel, léčitel, násobitel, dělitel, na tom nesejde. Na čem skutečně záleželo? Rolim Betos byl především okultista, tajně, a to se netolerovalo nikomu, protože komunikace se zásvětím páchla temným nekromantem. Jenže Betos se na stará kolena rozhodl, že přivolá démona strašnějšího než Zixen, aby spolu svedli konečný souboj zla a… zla. Hrozilo, že tak zanikne poslední kontinent a možná celý svět, ale to Betose vůbec nevzrušovalo. Byl už starý a konečná bitva… to přece nemohl nechat jen tak. Roky tajně vymýšlel zaříkání, kreslil symboly ze starých knih, pil zvířecí krev a mazal se horkým olejem. To poslední spíš z osobního potěšení. Až jednou skutečně prošel mlhavou zdí hmotného světa a uslyšel Hlas. Myslel, že je to démon, ale hlas se představil jako Všehotvůrce. Betos samým překvapením a hrůzou spadl ze svého rituálního oltáře a poranil si hlavu. Hlas k němu od té doby promlouval pravidelně a on měl dobrou záminku v podobě úrazu, aby vysvětlil své nové schopnosti. Všehotvůrce byl pochopitelně Zixen a pekelně se bavil.
Začal pozvolna, nemohl hned vybalit Proroctví. Zpočátku se Betosovi zjevovat ve snech a ukazoval mu nejrůznější vize budoucnosti. Například hořící dům v jedné z nejrušnějších ulic hlavního města Ontaru. Ani Zixen neznal budoucnost, takže ten dům o několik dní později prostě zapálil. Lidé Betose brzy milovali a jakmile vyslechli Proroctví, okamžitě se jim zažralo do hlav.
Chodil jednou za generaci. Hrdina z lidu. Bojovník, který se s magickou zbraní a vlastním důvtipem postaví nekromantovi a porazí ho. Vždycky to byli dobře rostlí chlapci, fyzicky zdatní a odvážní. V průběhu let vymýšleli nejrůznější finty a život byl zase zábavný.
Zixena bavilo pořádat výpravy na hrdinu, který se teprve někde narodil. Vyjel si mezi lidi, a ještě tím posiloval pravdivost Proroctví. Někteří hrdinové byli opravdu mazaní a jiní naopak úplně tupí – to když přišly silné roky a hodně úrody, potom zpohodlněli. Zixenova monstra pole naštěstí brzy vypálila, takže lenivost nikdy netrvala dlouho. Ale na Ontarany byl spoleh, vždy někoho poslali. Co kdyby náhodou ten natvrdlý Hugo, syn běhny a leštiče bot byl náhodou Vyvolený. Pravda, Zixen musel Ontarským několikrát lehce promazat paměť, protože po nějaké době začínali pochybovat. Nakonec mu tenhle špás vydržel dobře 300 let, ani nevěděl, jak to uteklo.
Zixen procházel opuštěným hradem a v ruce držel Hlas svobody, meč, jednu z magických zbraní. Zastavil se u kruhovité jámy v podlaze a s očividným nezájmem si zbraň prohlédl. Z výčnělkovitého otvoru, který byl jeho ústy, steklo několik dlouhých slin. Ano, takové zbraně hrdinové nosili. Meče, které samy bojují. Kopí metající blesky. Kyj, rotující kolem, nebo sekera měnící se na medvěda. To bylo obzvlášť zajímavé, ale jinak? Nuda, stále se opakující recepty, nic převratného. A ty jména, pche. Ruka pravdy. Jiskrný hrom. Trolí paže. Nekro-drtič. Jak ubohé. Zixen pozdvihl Hlas svobody a elegantním obloučkem ho hodil do jámy. Zmizel v nepropustné temnotě a o hodně později zazvonil na hromadě kovu. Zixen si povzdechl, bolela ho hlava. To byla další věc. Stárl a zapomínal. Tuhle hlavu už nosil pět let, zdálo se to jako dobrý nápad postrašit tím Nervuse, nebo Lemruse – nepamatoval si jména hrdinů, zněla mu po čase všechna stejně. Nicméně, když hrdina dostal po spatření nestvůrného Zixena infarkt, nedokázal si čaroděj vzpomenout, jak hmyzí hlavu zase odčarovat a neví to dodnes. Už prohledal všechny své spisy a knihy a jen tím vše zhoršil, takže se vrátil k této podobě. Nerad se na sebe díval, vypadal jako jeden z jeho bratrů. A to míval takové pěkné, ostře řezané rysy.
Zajedlo se mu být temným krutovládcem, i démonickým vyzyvatelem. Přestalo ho bavit jeho království děsu i všechna monstra v něm. Jednoho dne se strašlivě pohádal s Blemcem a na konci dne nezůstal na Ontaru jediný démon, ani zplozenec. Blemce si později trochu vyčítal. Stalo se. Zixen se stáhl a myslel, že to Ontarané pochopí, že ho nechají v jeho osamění za skalnatými hradbami, do skonání věků. Jenže oni naopak. Posílali další a další hrdiny. Vyzbrojené jedy a zvířaty. Zlepšovali se. Zixen znuděný životem začaroval okolí hradu magickými obranami a hrad samotný proměnil pro nezvaného návštěvníka v bludiště.
Poslední dvě století si jen vychutnával samotu a pěkné věci. Nikdy předtím neměl vkusný nábytek a čajový servis. Zamiloval se do měkkých koberců a těch podložek, co se pod ně dávají, aby byly ještě měkčí. A zahrada. Zbavil se všech ohnivých jam a lidských roštů. Zboural dýmající komíny a zasypal sirné doly. Zůstalo jen několik rezavějících staveb a ozubených kol jako připomínka a později možná i vkusná dekorace, pokud se to nazdobí támhle a tady… Nechal zase vyrůst trávu a stromy. Vlastníma rukama kámen po kameni postavil cestičky a nasázel kolem květiny. Tohle ho bavilo. Čas od času vykuchal nějakého hrdinu, čistě z nutnosti, protože přišel a hledal temnou věž. Každý hrdina hledal věž, to Zixen taky nikdy nepochopil; kde na to přišli? Neměl věž. Dřív, ani teď a rozhodně její stavbu nemá v plánu. Proč by to taky dělal? Však to jsou samé schody!
Jinak si dál hleděl svých čajů a rostlin. Musel sice doplňovat těch několik příšer do obrany magických kruhů, ale už se nepokoušel plodit je ze špíny, nebo mutacemi. Mrtvých byla v půdě hromada a sem tam povolal nějakého nižšího démona, nebo příšeru z nabídky místních hvozdů. Očekával, že Ontarané jednoho dne prostě vymřou a on bude mít celou planetu jen pro sebe. Tak, jen on sám se sebou samým. Ve skutečnosti se staletími silně zatvrdil proti všem a všemu, takže ho za celou dobu nenapadlo Ontarany prostě vyhladit. Podvědomě společnost potřeboval.
***
Od návštěvy Thébise, posledního hrdiny, uplynulo ani ne osm let a přišel další. Zixen právě klečel u záhonu gerber a pečlivě vytrhával plevel. Nepočítal s dalším hrdinou takhle brzy, normálně by seděl ve svém sídle, na trůně a čekal, až vyzyvatel překoná všechny překážky. To je takový očekávatelný standart a Zixen s přibývajícími staletími začínal stále více lpět na nejrůznějších zvycích. Takhle jen vstal a sundal z hlavy šátek, aby otřel pot ze své nestvůrné hlavy – už notně vyžilé, jenže obnovovací zaklínadlo jako by zmizelo s jeho zápalem pro věc.
Příchozí byl baculatý mládenec, na hlavě slamák a na nose brýle. V pravé ruce nesl nůž, ale jistě nebyl magický, jeho čepel měla sotva délku palce. V levé proutěný košík. Podivný hrdina koukal po zemi jako by něco ztratil a jakmile jeho oči – zvětšené dioptrickými skly do absurdních rozměrů – padly na Zixena, překvapeně se zarazil.
„Eh, dobrý den?“ znervózněl hrdina tváří tvář tváři, která nebyla lidskou tváří.
„Přicházíš mě vyzvat?“ hlesl Zixen, nepovažujíc za nutné dělat divadlo s hromovým hlasem a odhodlaný se rychle zbavit nezvaného hosta.
„Vyzvat? Ne ne ne,“ bránil se poplašeně hrdina, „určitě ne.“
„Tak proč v ruce držíš zbraň?“
Hrdina zbledl a podíval se na svůj nožík. „Tohle? Ale to… to je přece… no na houby.“
„Nechápu.“
„Sbírám houby. Nožíkem je odříznu, abych neponičil podhoubí,“ řekl hrdina a na vysvětlenou vše opatrně ukázal na opodál rostoucím hřibu.
Zixen ohromeně zíral. Jednak ho ten divný člověk tak zaskočil, že ho doposud nezabil a jednak nikdy neuvažoval nad tím, že by všechny ty houby kolem mohl i jíst. To se může?
„Nezlobte se, ale smím se zeptat?“ začal nesměle houbař. „Nejste vy náhodou Zixen Rozkližitel?“
„Ano, jsem,“ povzdechl si Zixen, doufal, že ten rozklížený nesmysl už nikdy neuslyší.
Mužík se zaradoval, poskočil, zahodil košík i nůž a srdečně potřásl zaskočenému Zixenovi rukou. „Těší mě, těší mě, to je neuvěřitelné. A já opravdu myslel, že jste mrtvý. Neuvěřitelné. To mi nikdo doma nebude věřit Máma mě odrazovala a já ji říkal – mami, uvidíš, že ty bedly… Ále to nic, já jsem Beny.“
„Beny? Jenom Beny?“ Zixen se zarazil, „Mrtvý? Proč bych měl být mrtvý?“
Beny se lehce začervenal a v jeho velkých tvářích zaškubalo. „Je mi to moc líto. Nic osobního. Přesvědčuji o tom celé město už roky. Kdo naposledy viděl nějakou příšeru? Dlouho nepřišla žádná morová rána a dým tady nad kopcema taky už dávno zmizel… dávalo to smysl, že už tak jako, prostě, no nežijete,“ vysvětloval lehce zahanben a zklamán současně.
Zixen pohlédl nad sebe, na modré nebe, ano, toho kouře se zbavil už dávno, pořád mu z něj jen smrdělo roucho a ta orientace… zkuste si chodit po zahradě, která má pět kilometrů čtverečních, všude je hustý kouř a hledat hrábě.
„A lidé na kontinentu si myslí, že jsem mrtvý?“
„Na kontinentu? Neee, nedokázal jsem o tom přesvědčit ani lidi ve městě. A vlastně dobře, že tak, když tak koukám kolem,“ pokyvoval Beny uznale hlavou. „Máte to tady moc pěkný, říkal jsem si, že když jste mrtvej, tak tady určitě bude růst hromada hub, na který nikdo nechodí. Ale vy nejste.“
„Nejsem… takže ty nejsi hrdina?“
„Hrdina? Jako Vyvolenej? Neee, vždyť se na mě podívejte, já mám rád houby a čaj.“
„Čaj? Opravdu?“
„Jo, máma mi ho vždycky dělala, teda než přestala, protože jsem štval hodně lidí. Jenže přece jsem v něčem pravdu měl. Vy jste nikdy nikoho nezabil, že jo? Jste hodnej a máte to tady pěkný, Thebis a ty ostatní jsou naživu, že ano? Někde tady žijou s váma a po večerech pijete ambrózii.“
„Ne, všechny jsem je zabil.“
„Aha.“
Zixen neznal slovní obrat „trapná vteřina ticha“, ale nastal.
„Sebeobrana.“
„Chápu.“
„Poslyš, Beny, nedal by sis čaj?“
„Ale velmi rád. Jaký máte? Černý, zelený, bílý? Sypaný, nebo celé lístky? Osobně jsem si v poslední době hodně oblíbil Oolong.“
Zixenovi zazářily oči. „Zelený? Bílý? Celé listy? Oolong? … Beny, myslím, že si musíme o mnoha věcech pohovořit.“
Zixen položil své dlouhé kostnaté ruce na Benyho ramena a společně odcházeli k hradu. Určitě to vezmou kolem čajové plantáže, která brzy dozná změny a vylepšení. Jak šli po cestičce z úhledně poskládaných kamenů, Zixen si najednou vzpomněl.
„Lit-thau-uoa!“
A nestvůrná hmyzí hlava zmizela, jako by na Zixenových ramenou nikdy nebyla. Se svým skutečným obličejem byl docela sympaťák. Jizva po Thébisově výpadu však zůstala. Čas jizvy zahojí, i ty hluboké. Život je někdy krásný, no ne? Alespoň na jedno… dvě další století určitě.
Potom se uvidí…
Pedro Rušeb
Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.
“Miloval život tak moc, až si ho nakonec vzal.”
About The Author
