Někdy je třeba zvolnit, oprostit se od klasických detektivek, fantasáren nebo knih s romantickou tématikou. Přesně s touto myšlenkou jsem sáhla po Tanci papírových draků od Petra Brožovského. Minibichlička v měkké vazbě mne už jen svým vzezřením dostávala do extáze – miluju paperbacky! Čím tlustší, tím lepší!
Protože vlastně nevím, jak svými slovy převyprávět anotaci, inspiruji se kamarádkou Vendi a anotaci sem lupnu, jak zní sama o sobě:
Nejsme normální. Nikdo normální by se nikdy nenechal nalejt k policii, ale my jsme extrém. Práce, co děláme, je špinavější než dvouhvězdičková štětka a za vrchol sociálního vyžití považujeme pozdravení se s někým, kdo si v posledních dvou hodinách nečistil zpod nehtů krev. Jsme PSZÚ – Policejní Sledovací a Zásahový Útvar (nebo taky Parta Slizkých Zkurvených Úchylů – což je vzhledem k tomu, že mezi námi jsou sériový vrah, pedofil, žhář, sadistka, nerd a další hříčky přírody, tak nějak přesnější). Vrána k vráně sedá – a my jsme hejno bílých vran. Neměli nás hledat, neměli nás najít, ale hlavně si neměli myslet, že jim tohle může projít! Je jedno, že jde o sektu převtělujících se telekinetiků, my totiž přicházíme s tou největší opthalmo-stomatologickou lekcí všech dob – oko za oko, zub za zub.
Asi tušíte, že nejde o můj tradiční knižní výběr. A říkáte si, jak bych asi tak mohla mít nějaké povědomí o akčních střílečkách, nahotinkách a tak podobně. Tak nejsem “odborník” (kdo dneska je?), ale četla jsem jednoho Kulhánka, mám ráda Slívku, od Kotlety znám nejen Legii ale i Bratrstvo. A pak tu máme nováčka Aleše Černého. Všichni mají s Brožovským společnou jednu věc – luxusně ulítlá tvorba plná černého humoru, ironie, sarkasmu a skrytých citů, které vás zasáhnou, když to nejméně čekáte.
Tanec papírových draků začal akcí. Ze které se nikdy na dlouho nevyhrabal. Půlku knihy poznáváme tým, vyřizujeme s ním pohledávky, které mu zadal šéf a zamilováváme se. Mě byl hlavní hrdina, Mrtvola, sympatický. Ale chvilku jsem si zvykat musela – přece jen je to suverén, má koule a s ničím se nepáře. Má nastavený morální kompas, který ne vždy vyhovuje požadavkům společnosti či šéfa. Brala jsem to jako hodně pozitivní věc, neboť v průběhu celého příběhu se v tomto směru nezmění. I když je díky technologiím skoro jako Deadpool, jeho duše, jeho charakter je pevný. A humor, kterým jednak promlouvá ke kolegům, světu, ale i čtenáři, se mi zažral pod kůži. Chvilku jsem se ošívala, protože servítky si nebral nikdo, ale nakonec jsem se uvolnila a … A když Brožovský začal působit na city, ukápla mi na konci knihy i slza.
Nechme postavy postavami a mrkněme se na zbytek obsahu Tance papírových draků. Dynamika příběhu je kolísavá. Chvíli jsem seděla jako přibitá, jindy jsem s klidem založila kapitolu a šla si po pracovních povinnostech. Časová linka se občas stočila do minulosti, kdy se čtenáři dostane dovysvětlení nejen k vývoji postav, ale i technologickým vymoženostem. V tomto směru jsem nepřemýšlela – brala jsem to jako hotovou věc – komunikace, ovládání těla počítačem, AI, … Neřešila jsem to. Od druhé poloviny knihy k “vysvětlitelným” věcem sci-fi rázu přibyla i fantasy linka, která mne zaujala mnohem víc. Čekala jsem, jak to autor pojme, představí, zda toho hrdinové (především Mrtvola) využijí. Nakonec jsem zjistila, že Brožovský není troškař a rozjel to ve velkém. Pobavilo mne to, líbila se mi jednoduchost a srozumitelnost. Asi budu divná, ale “magično” mi přišlo logičtější než střelecké superschopnosti Mrtvoly – takový Deadshot v akci je prostě paráda.
Takže si to shrňme. Petr Brožovský nasadil do Plzně hrdiny ze Suicide Squad, nakombinoval neskutečné charaktery, hlavního hrdinu máznul, stejně jako akční efekty, Marvelem a namíchal koktejl, který vypijete a budete chtít víc. Tanec papírových draků má naštěstí pokračování (překvapivě Tanec papírových draků 2). Pokud rádi vypnete a nevadí vám mozkomíšní mok na každé třetí stránce, utahování si Brna, Plzně i Prahy, směle se pusťte do četby!
About The Author
