Jednoduchá obálka, která úplně nenapoví, co v sobě ukrývá. A v podstatě je to tak dobře. Nejsme ničím ovlivnění! Co nám nabídne Sociopat, proč jsem si se čtením dávala na čas a s jakými dojmy odcházím po poslední stránce? Tak i to se dozvíte v dnešní recenzi. Začneme klasicky a zcela nudně… anotací:
Přemýšleli jste někdy, jaké by to bylo nic necítit? A nejen nic necítit, ale nemít žádné morální zábrany? Nic by nebylo neproveditelné. Žádné hranice by vás nedržely na uzdě. Sociopatka Emma vypráví příběh o tom, jaké životní zkušenosti z ní udělaly někoho, kdo nedokáže cítit žádné emoce. Chodí na terapie, aby se této diagnózy zbavila, stoupá po kariérním žebříčku a obecně se jí daří dobře. Jediný mráček na obloze je Samuel. Detektiv, který si vzal do hlavy, že to právě Emma může za velké množství vražd, které se v jejím okolí odehrávají. Snaží se její vinu dokázat tak neoblomně, až se v očích všech stane doslova posedlým. Jeho manželka ho opustí, nejlepší kamarád taky, a když už si myslí, že to nemůže být horší, Emma ho zažaluje a soudy ho zbaví hodnosti. On ale ví, že má pravdu, že Emma není jen krásná žena, která má v životě velkou smůlu. Je to vrah, kterého musí za každou cenu dostat za mříže. Co vše je pro to ale ochotný udělat?
Stejně nudný jako můj úvod je i samotný začátek knihy. Dobře 10 stran jsem měla pocit, že dělám obrovskou chybu a čas strávený čtením bude čirým utrpením. Úvodní flashback a přibližně první dvě kapitoly působí krkolomně, nesourodě a snadno mohou vzbudit ve čtenáři dojem, že je ideální čas knihu odložit a hmátnout o poličku vedle. To bych vám však důrazně nedoporučovala. I já jsem kolem knihy chvíli chodila, házela ksichty, odhodlávala se k jejímu otevření a pokračování v četbě.
Nejhorší bylo, že se to o mně nedalo říct jen v téhle situaci. Divil jsem se, proč se mnou nechtějí být žádný normální hezký holky, který jsou alespoň trochu chytrý, ale mohl jsem si za to sám. Emma je třeba stokrát chytřejší než já, ale v tu dobu jsem si myslel, že je úplná zelenina. Jen žena. Potřeboval jsem dostat lekci, ale bylo potřeba zaházet až tak daleko?
Odměnou za trpělivost mi byla neuvěřitelná detektivně thrillerová záležitost, která Sociopata z náběhu na odpad rázem posunula do top trojky nejlepších letošních přečtených knih. D. B. Peck klame tělem. Chaotický a rozháraný úvod dokázala převést v neuvěřitelně čtivou, napínavou a nápaditou záležitost. Na 352 stranách máme k dispozici dvě hlavní části. První z pohledu Emmy a poté následuje Samuelova verze. Nestřídáme se tak v hlavách postav po jednotlivých kapitolách, nýbrž máme k dispozici ucelené podání každého z nich.
Napětí se stupňuje, přichází zvraty. Dají se předvídat? Neřekla bych. Něco se dá s trochou fištróna vytušit, ale že bych se trefila bez váhání a na první dobrou? Ani omylem. Závěrečné finále potom balancuje na hodně tenké hraně. Ani ne tak s ohledem na (ne)uvěřitelnost, ale především s rizikem vyhrocení ad absurdum. Výsledek je rozhodně pozoruhodný a já jsem odcházela velmi mile překvapená a s pocitem, že jak co se týče nápadů, tak práce s jazykem a slovním zásobou, našla jsem autorku, která mne oslovila.
Myslím, že nám D. B. Peck zprostředkovala náhled do hlavy Sociopata celkem umně a bez přehánění. Zároveň dokázala zapojit několik momentů překvapení, pohrát si s námi, zaujmout, fascinovat, rozčilovat… Čtení ve mně vyvolávalo zvědavost, rozpaky, touhu, vztek i frustraci. D. B. Peck se mi dokázala dostat pod kůži. Překvapila mě i upoutala a já se nemůžu dočkat, co si pro nás přichystá dál!
About The Author
