Devátý Servaz. Devátý! A já se u toho čísla přistihla, jak nevím, jestli ještě patřím mezi ty, co se na každého nového Miniera těší, nebo mezi ty, co obrátí oči v sloup: „aha, tak zase Hirtmann.“
Přiznávám rovnou – jsem obojí.
Co Minier umí, to umí pořád, to mu neberu. H (u nás Hra, XYZ, překlad Blanka Carriere) stojí na nápadu, který nepříjemně sedí na dnešek. Hirtmann uprchne a po jeho stopě se nevydá jen policie. Vydá se za ním celý internet. Amatéři, co si z nevyřešených vražd udělali víkendový koníček. Nadšenci do skutečných zločinů. Hvězdný televizní bavič, který chce vraha vyzpovídat živě před kamerou, protože co je lepší pro sledovanost než sériový vrah v hlavním vysílacím čase?
A přesně tady je kniha nejsilnější. Ptá se totiž na nepříjemnou otázku: jak dnešní společnost vlastně vnímá vrahy? A odpovím si v pohodě sama – jako obsah. Jako večerní program. Tohle není jen další thriller, tohle je zrcadlo. Lidi, co dupou po místě činu a pletou se policii pod nohy. Diváci, kterým už nestačí vymyšlený příběh a chtějí opravdovou krev. A vy to čtete, občas si pustíte nějaký ten kriminální podcast, a najednou vám dojde, že to zrcadlo míří i na vás. Chytré. A protivné. Přesně jak autor chtěl.
Co mě bavilo? Že celou dobu nesídlíme v hlavě jen Servazovi. Minier přeskakuje i k hvězdnému moderátorovi a k buldočí novinářce, a to střídání drží tempo. A pak je tu Sachs. Spisovatel, egoista, posedlý magor, co o sobě píše ve třetí osobě. Jeho pasáže jsou utrpení, ale mám podezření, že přesně o to šlo.
Malá poznámka pro citlivější povahy: Minier fakt nešetří. Některé scény jsou syrové a jdou na dřeň.
A teď to velké „ale“. Čtu Miniera od Mrazu, který se prvních tři sta stran vlekl jako horké nedělní odpoledne. Přežila jsem průměr Noci i chyby Lovu. A vždycky mě u toho držela jedna jediná věc: Servaz. Minier má jedno schéma, umí ho utopit v nekonečných úvahách, ale ten chlap beze zbraně, co loví padouchy hlavou, mi za to vždycky stál.
Devět knih jsem čekala, jak souboj Servaze s Hirtmannem vyvrcholí. A dostala jsem něco, co působí, jako by to autor psal ve výtahu mezi patry. Konec mě nechal chladnou jako mrtvolu v mrazáku. Cesta k rozuzlení vypadá jako zkratka přes parkoviště. Jako by Minier sám nevěděl, jak se z té pasti, kterou kolem svých postav devět knih pracně kopal, elegantně vyhrabat. Tak se prostě vyhrabal jakkoli.
Sedíte u konce a povzdechnete si: „A to je jako všechno? Kvůli tomuhle jsem to vše četla?“ A tady je ten problém: u předchozích dílů mě zachraňoval Servaz. Tentokrát to schytal právě on. Když vám dojde poslední pojistka, není za co se chytit.
Zamrzí i překlad. Nejednu větu jsem si musela přečíst dvakrát, než jsem ji rozluštila. Na Miniera, kterého znám jako svižného vypravěče, mi to přišlo kostrbaté. Nevím, čí je to vina, ale příjemné to nebylo.
Takže: Minier pořád umí a Hra špatná fakt není. Jen tomu finále, na které jsem čekala devět knih, chybělo to nejdůležitější… A jeden vtip mě dost pobavil – když si novinářka dobírá nového „kolegu“. Jenom mě zaráží, že se jí dotyčný nezeptal na gender. Doba pokročila, Miniere.
About The Author
