Přiznám se rovnou, ať to mám z krku: prvních sto stran této knihy jsem v duchu přemýšlela, komu ji věnuju jako trest. Anotace totiž slibuje „napínavý film“, „vysoké napětí“ a „vančurovskou atmosféru“. Já, husa, jsem tomu na chvíli i uvěřila. Ten film jsem pak hledala jako klíče po ránu – marně a se vzrůstající nervozitou. Spíš než film to byl dlouhý dobový záběr na krajinu, do kterého jednou za čas někdo něco vážně pronese.
Kniha se odehrává na Pelhřimovsku roku 1671. Na Bukovské tvrzi jednou v noci uhyne stádo ušlechtilých koní a jejich hlídač skončí s ustřelenou hlavou. Katastrofa, která převrátí život bukovského zemana i jeho rodiny. Do pátrání se postupně zapojí zemanský syn Jožík – hlavní hrdina i vypravěč, který krok za krokem odkrývá, co se vlastně stalo.
Slušný rozjezd detektivky, řeknete si. Jenže Pošíval si dává na čas. Hodně času. Text se natahuje bočními komentáři, dobovým řečněním a odbočkami, které děj rozřeďují místo aby ho posouvaly. K tomu se autor během Jožíkova vyprávění co chvíli vydá zpátky do historie a očima vypravěče retrospektivně dovypráví, co je zrovna potřeba doplnit. Užitečné to je, jenže pozornosti to dává pořádně zabrat – musíte držet v hlavě přítomnost i minulost naráz a nespadnout přitom z koně. Člověk musí kutat a držet pozornost jako na přednášce k těžké zkoušce, aby si udržel přehled o tom, kdo, kdy a proč. Chvílemi jsem měla dojem, že se autor zamiloval do vlastní kulisy víc než do vlastní zápletky – a že mi to hodlá dokázat na každé druhé stránce.
A pak přijde zlom. Jakmile se rozkryje, kdo zabil koně a jak, text konečně přestane bobtnat do šířky a začne se pohybovat kupředu. Od kapitoly „Miluj bližního svého“ už to odsýpá. Vata nezmizí docela – to bych chtěla moc – jen se zředí natolik, že pod ní konečně ucítíte příběh.
A tady je ta zrada, kterou vám musím s radostí přiznat: ono je to návykové. Chtě nechtě chcete vědět, kdo za tím stojí a jestli se potvrdí Jožíkovy domněnky. A Pošíval si vás nechá bloudit celou dobu, aby v samém závěru přihodil ještě jeden uzel – jen proto, aby ho pak před vámi elegantně rozvázal. To není neschopnost škrtat. To je zlomyslnost s propracovaným plánem. Autor vás nutí makat, protahuje vás celou knihou jako přípravkou před závěrečnou zkouškou – a pak vás, dobrák, odmění až úplně nakonec, ani o stránku dřív.
Takže nečekejte středověkého Sherlocka Holmese, který vás potáhne od první věty. Čekejte prózu, která si vytrvalost vybírá jako přísný věřitel – do posledního halíře a bez slitování – aby vám nakonec vystavila výpis, že máte všechno splaceno a jste vyrovnáni. Únavné, náročné, ale geniální. Jen musíte přežít těch prvních sto stran, kde se neděje nic, zato důkladně a se vší parádou.
About The Author
