Třiadvacet a osmatřicet. Kolem toho čísla postavila Ali Hazelwood celý Nevhodný letní románek, a přiznávám rovnou, že já jako žena se starším manželem jsem asi ten nejshovívavější možný soudce. Což je dobře, protože kdyby tahle kniha stála na skandálnosti věkového rozdílu, neměla by z čeho žít.
Na čem dalším tedy ještě stojí? Z čeho příběh čerpá kromě těch dvou hrdinů? Na dvou klišé, která znáte, i kdybyste Hazelwood nikdy neotevřeli. Extrémně chytrá žena a bohatý muž, který si může dovolit cokoliv. Raketovou chemii nečekejte. Maye je třiadvacet, Conorovi skoro osmatřicet, a on je přesvědčený, že takový věkový rozdíl nemůže skončit dobře. Proč přesně, to vám neprozradím, ale je to ta věc, kolem které autorka celou knihu opatrně krouží, a musím jí nechat, že umí čtenáře držet napnuté, aniž by je unavila.
Nejchytřejší tah je ale vyprávěcí rámec. Příběh běží částečně retrospektivně a začíná až po krizi, takže to nejhorší už je vlastně odžité, než se k tomu vůbec dostanu. A ono to dělá zázraky. Nebolí a přitom nenudí, což je kombinace, kterou většina románků neuhlídá – protože buď vás nechají trpět s hrdiny naživo, nebo vás uspí. Hazelwood místo toho otupí ostří a nechá vyniknout to, co umí nejlíp. Jiskření mezi hrdiny píše lépe než skoro kdokoli v žánru…
Co mě dostalo víc, než jsem čekala, byla Maya a to, co si zvolí do života. Vybavíte si romantickou hrdinku, u které vás na poslední stránce zajímá, čím se bude živit? Nenapadá vás žádná, že? Maya přitom mohla zamířit do CERNu, na Caltech, na MIT… A ona si vybrala práci, kterou má upřímně ráda a která jí dává smysl, a já jí to i přes všechnu tu prestiž, co nechala být, věřím. Na žánr, kde hrdinky doslouží svatbou a dál se neřeší, je to překvapivě dospělé.
A teď proč nedávám plný počet. Já knihu četla, abych si odpočala, ne abych v ní hledala hříchy, a stejně mi pár věcí zkřížilo cestu. V ději se toho až moc kazí a láme, jako by příběh nedůvěřoval sám sobě a musel si pomáhat vnějšími katastrofami. Výbuch Etny, který rozhodí dopravu, je toho korunním příkladem. Efektní kulisa, která má hrdiny někam dostrkat, jenže působí jako berlička. A pak ta vila. Hazelwood zvolila sídlo v Itálii a já, jelikož je Maya trochu nerd, čekala aspoň malou narážku na Lakeovu vilu z Naboo, tedy Villu del Balbianello u Coma, kde se točily Star Wars. Nepřišla. Malichernost, já vím, ale zůstala mi v hlavě, protože přesně tady si mohla autorka pohrát a nepohrála.
Kam to celé zapadá? Tam, kam u Hazelwood čekáte. Dostanete její přednosti, ale pořád i stejnou kostru pod jiným povoláním a v jiném prostředím. Komu sedí její dialogové tempo a nevadí mu, že se mění kulisy, ale ne to hlavní, bude spokojený. Kdo od ní čeká pokaždé nový nápad, narazí na tytéž mantinely jako minule.
Nevhodný letní románek doporučuji jako spolehlivou letní knihu, kterou přečtete za odpoledne, zavřete ji spokojení a za měsíc si vybavíte akorát to jiskření a vybuchlou sopku. A víte co? Občas přesně tohle člověk chce. Hazelwood nevynalézá kolo, ona ho roztáčí přesně tak rychle, jak zrovna potřebujete, abyste se nechali vézt a ani jednou se neptali kam.
About The Author
