Od autorky Andrey Sztefkové jsem už četla Mileniálku a následně spáchala i rozhovor – Mileniálka mne totiž nadchla. To bylo důvodem, proč jsem novinku Krize z vize sledovala už od projektu v plenkách. Sice vyšla u Pointy, ale nedá se svítit – jsem ráda za jakousi oficiální možnost dostat dílo mezi širší společnost. V prvopočátku čtení jsem vůbec neřešila anotaci – tedy dokud jsem se během čtení několikrát nepřistihla, že redaktor nejspíše někde zaspal nebo se nechal pohltit psychologickou hrou autorky…
Vezmeme to ale popořádku. V anotaci je nejdůležitější zejména ta poslední věta – protože dokonale vystihuje jak autorku, tak celé dílo. Zbytek, podle mého, maluje vzdušné zámky, které jsem v průběhu čtení nenašla. Ale! Já četla knihu s počínající nemocí a ono sledovat Sztefkovou, kde nechává jaký drobeček, náznak, stopu a co je hezká slovní hříčka – to je výzva i pro člověka bez chřipky.
Mezi první dojmy, které ve mně Krize z vize zanechala, patří smutek z toho, že kniha vyšla u Pointy. Proč? Protože najít dnes u tohoto projektu kvalitní péči je těžší a těžší. Souvětí na 5 nebo i 7 řádků? Opakování stejných spojek extrémně za sebou? Neměl by někdo autorce říct, že to není to pravé ořechové? Autorce, která má bohatou slovní zásobu a se slovy si hraje jako kočka s myší? Nebo ji upozornit, že někdy moc často přeskakuje z hlavy do hlavy, což může čtenáře rušit? Že ve fejetonu se začínalo u stolu a končilo na stadionu? Chybky se nabalovaly a nakonec to ani inteligentní slovní přestřelka nezachránila.
Když bych se oprostila od redakce (a jde to vůbec? Vždyť na chyby, které autorce budu vytýkat, ji redaktor měl upozornit, ne?)… Hodně mi dávalo zabrat skákání v myšlenkách postav – kus odstavce jsme s Růženou, pak si odskočíme k sociální pracovnici a šup! Skončíme u Růženy, abychom v další kapitole podobnou akrobacii prováděli znovu u jiných postav. Ono dokud jsme byli jen v hlavě Adély, hlavní postavy, šlo o zajímavou podívanou, jak často nám samotným jedou myšlenky všemi směry a přesto dokážeme ráno vstát, uvařit si kafe, jít do práce a u toho všeho kolem sebe hledat vraha… A přiznejte se, komu se to aspoň jednou nestalo, že ho nějaká true crime kniha natolik pohltila, že se strachy koukal kolem sebe? Ještěže to skákání občas kurzívou narušil Spasitel… Ale kde tomu byl konec v poslední třetině knihy? Netuším, ale nejspíše jej vyštípaly všechny ty postavy, které, dokud byla u kormidla Adéla, musely mlčet.
S postupujícím čtením jsem propadala beznaději, jak, proboha, napíšu recenzi? Protože aby toho nebylo málo, já si nenašla ani postavu, se kterou bych dokázala sympatizovat! A pak mi to došlo. Sztefková popsala svoje hrdiny naprosto úžasně. Každý měl jak kladné, tak záporné vlastnosti. Nějaká historie vztahů byla také načrtnutá. I když odhad kumulace vyjádření k situaci Adély v druhé půlce příběhu nebyl zvolený úplně nejšťastněji, pořád jde vidět autorčin um a potenciál pro budoucí krimithrillery. Upřímně nejvíce jsem si (krom rozuzlení) užila drobné popkulturní odkazy na moderní věci (Avengers např.), sondu do lidových písniček (již nikdy nebudete zpívat bez deprese) a líbila se mi i chytrá (ale bohužel pro postavu nemístná) zmínka autorčiny prvotiny Mileniálky, …
Krize z vize není jednoduché čtení. Ano, příběh je bohatý na vjemy a má bohatou češtinu co do mnohoznačnosti a formulací. Bohužel je velice hutný s neuspokojivou redakcí a místa, která by si zasloužila prosvítit, autorce nejspíše nikdo neukázal. To je, podle mého, velká škoda a nejspíše se to bude odrážet na hodnocení knihy. Já osobně vidím v tvorbě Sztefkové posun k dokonalejšímu psychu a těším se, co přijde příště.
About The Author
