Na knižním trhu narazíte na spoustu detektivek. Některé jsou lepší (Hra o čas od Rachel Amphlett), některé jsou horší (Poslední výkřik od Alison Belsham). Mezi ty nejlepší ale patří naše česká tvorba – Jana Jašová, Jiří Březina nebo samotná královna české krimi – Michaela Klevisová. A dnes bych vám ráda představila Letní slunovrat s vyšetřovatelkou Terezou Fabiánovou.
Malebná jihočeská vesnice se promění v uzlík nervů – po oslavách letního slunovratu, nejkratší noci v roce, zemře mladá žena. Najdou ji na místě opředeném legendami o pohanských rituálech. A proč se nově přistěhovaný mladý pár necítí dobře v domě po zemřelé tetě? Jak ovlivní vyšetřování požáry nebo osmnáct let staré neštěstí?
V jednoduchosti je krása. Jinak bych snad ani tvorbu Klevisové nemohla popsat. Ve svých detektivkách nevymýšlí složitosti, nešokuje litry krve, nedělá z vyšetřovatelů superhrdiny (výjimky potvrzují pravidlo). Příběh Letní slunovrat začne hodně zeširoka. Vrátíme se o 18 let v čase a seznámíme se s Jakubem Benešem. Následně skočíme do současnosti a sledujeme dění v obci, posloucháme soukromé rozhovory mezi obyvateli nebo poznáváme složité vztahy. Protože ve vesnici se každý zná s každým, vidí si okny do talíře a rivalita tu dokáže rozhádat celou hospodu (tedy pokud by naše obec z příběhu nějakou měla). Když právě Beneš najde mrtvou Lauru, se kterou byl jako poslední viděn, když byla živá, vstupuje do hry policie – Tereza Fabiánová a David Jehožpříjmenísinepamatuji (stejně se víceméně objevilo v díle jen jednou).
Vyšetřovatelům se snaží všichni vyhovět, jenže mrtvá Laura se nikomu moc nesvěřovala. Její pokoj je prázdný. Jediným vodítkem je její práce na podcastu ohledně kopce Černý a balvanů s rituální historií kolem. Pohanským zvyklostem je v celém Letním slunovratu dáno dost prostoru – mluví o něm téměř každý a Tereza tak trochu tápe v kruhu. Klevisová nás však nikdy nenechá na pochybách, co se její vyšetřovatelce honí v hlavě. Sdílí s námi myšlenky, pocity i to, jak se nechává vést intuicí. Tento přístup je osvěžující – možná pomáhá i věk Terezy (třicet už jí dááávno bylo), není to ucho. David je v celém tom kolotoči spíše na okrasu. Zbytek postav má svůj účel, svoji minulost a vlastní směřování v ději. Maličko kostrbatě působila policejní práce v kanceláři a absence u výslechů svědků. Jenže k čemu by to bylo, když to pak Tereza s Davidem probírali?
Vztahová linka Letního slunovratu je na straně policie přímá a bez problémů. Mezi vesničany to je jiné kafe – drby a spekulace brzy ovládnou stránky a i pro čtenáře je těžší odhadnout, kdo je vrah a jaký byl jeho motiv. Klevisová však nechává drobečky a kdo je dokáže spojit, dostane úžasný backround story (kdo ne, musí čekat spolu s Terezou a Davidem). Přesně takhle si představuji kvalitní detektivku s malým množstvím postav. Twist v příběhu nastane, ovšem ne takový, jaký by každý čekal. A to, a výše zmíněné, jen dokazuje, že Michaele Klevisové patří titul česká královna krimi oprávněně.
Aby toho nebylo málo, jakoby jedna smrt nestačila, Klevisová to Tereze ztížila. U těchto pasáží jsem brečela, neboť mne něco podobného nedávno zastihlo. Líbilo se mi, jak stav hlavní vyšetřovatelky nahlíží okolní “zasvěcené” postavy. Nacházela jsem v těch slovech útěchu a sílu. A popravdě jsem v té situaci postupovala stejně jako Tereza (akorát já nechytám zločince, jen chyby v příbězích). Jsem si vědoma toho, že ne každý je takový – ale beru to jako další důkaz, že Klevisová své hrdiny buduje z masa, kostí a s duší.
About The Author
