Veronika Skalecká se vrací s pokračováním pardubické detektivky. A víte co? Skřivánek měl být krokem vpřed. Místo toho jsme dostali krok stranou, půl kroku zpátky a otočku dokola, než se vůbec něco začne dít.
Komisař Petr Brázda je zpátky. A je unavený. A frustrovaný. A má problémy. Počkat, to jsme četli už ve Studánce, ne? Jo, četli. Jenže tentokrát to všechno prožívá během prvních pár dní vyšetřování. Člověk by čekal, že na začátku případu bude detektiv ještě v nějakém startovním nadšení, že to rozlouskne a dopadne vraha. Ale ne, Petr je hned od první stránky v režimu „všechno je hrozný a já jsem unavený“.
A co jeho šéf? V prvním díle jsem měla pocit, že Petr s nadřízeným mají docela v pohodě vztah, že jsou kamarádi. Nebo aspoň kolegové, co si rozumí. Ve Skřivánkovi je z něj najednou arogantní kariérista a úplný pitomec. Jasně, možná to nikde nebylo explicitně napsané, ale tahle změna je jako když vám někdo vymění herce uprostřed seriálu a doufá, že si toho nikdo nevšimne. Všimla jsem si.
Tomáš, Petrův kolega, prošel taky změnou – narodilo se mu miminko. To je zatím jediná změna, která dává smysl a člověk jí uvěří. Bohužel, Tomáš je jinak jenom jméno na papíře. Chodí s Petrem všude, ale mluví a myslí pořád jen Petr. Tomáš je taková chodící dekorace, která občas řekne „jo“ nebo „dobrý“. A to je škoda, protože by mohl být parťák, ne kulisa.
Co mě ale fakt vytáčelo? Opakování. Zase. Pořád dokola celá jména – jméno a příjmení, jméno a příjmení, jako kdyby autorka zapomněla, že jsme tyto lidi potkali už v minulém díle (nebo tři stránky zpátky). A nebo si myslí, že máme paměť zlaté rybky? A není to jen u jmen – informace se opakují každých pár stránek. Na straně 50 se něco dozvíte, na straně 55 to zopakujete, na straně 60 ještě jednou pro jistotu. A samozřejmě je tu zase Kristýna a případ Studánka…
Další změnou je pak objev, že Petr má city – je žárlivý na svou ex-manželku Terezu. Zajímavé, že? Jenže na začátku knihy se píše, že je rád, že to skončilo, že by to bylo jen bolestivé, kdyby zkoušeli vztah slepit. A pak potká Terezu s nějakým chlapem a najednou je to všechno špatně a Petr je naštvaný. Halo, kdopak dělal redakci? Protože tahle kontinuita je jako kdyby ji sestavovala AI, co si občas plete svoje vlastní věty.
A pak tu máme erotický sen… Násilím nacpaný do příběhu, aby bylo jasné, že mezi těmi dvěma jednou možná něco bude. Jenže je to napsané tak, že to působí spíš jako autorčina poznámka pod čarou „nezapomeň – budou spolu něco mít“.
Další perla: v prvním díle Petr neměl Tomáše rád. Ve Skřivánkovi to vysvětlí jednou větou. Jednou. Větou. To je jako když vám někdo řekne „hele, víš, už jsme kamarádi“ a odmávne to rukou. Nedostačující? Vyloženě.
Skřivánek má potenciál. Skalecká umí psát krimi od začátku do konce. Umí postavit zápletku, která by mohla fungovat. Jenže tady se autorka potýká s problémem pokračování – jak napsat druhý díl, aniž by jen zopakovala ten první?
Je to slušná česká kriminálka? Jo. Je to něco, co by vás přikurtovalo ke křeslu a donutilo vás číst do tří do rána? Rozhodně ne. Skřivánek je průměrným pokračováním průměrné série. Není to špatný, ale taky to není nic, co by vám utkvělo v hlavě. A to je škoda, protože cítím, že autorka má na víc. Kdyby si dala (ona nebo redakce) víc záležet na prohlubování postav místo na opakování informací a kdyby si dala pozor na konzistenci charakterů, mohlo by to být mnohem lepší.
Pokud jste četli Studánku a chcete vědět, co se stane dál, Skřivánka si přečtěte. Ale nečekejte zázraky. Spíš čekejte více téhož – což někdy stačí, ale málokdy nadchne.
About The Author
