Když jsem dočítala první díl série o detektivu Ellii Reevesové, napsala jsem si do poznámek jedno slovo: recept. Rita Herron má recept na thriller a drží se ho s takovou důsledností, že Květinové hroby působí jako pečlivě ověřená replika Tichých panenek. Replika, která ale tentokrát funguje lépe. Živelná pohroma, život ohrožující situace, milostný mnohoúhelník, lákavý prolog – autorka se svého postupu nevzdala, ale aspoň ho nepřesolila. A to stačí na to, aby člověk americké manýry přešel bez většího protáčení očí.
Ellie tentokrát pátrá po sériovém vrahovi, který ukládá oběti s rituální péčí a řídí se dětskou říkankou – každý den nová mrtvola. Paralelně mizí její kolegyně. Čtyři střídající se perspektivy fungují technicky čistě, střihy jsou jasné a tempo drží.
Co nefunguje, je detektivní práce samotná. Na místech činu leží od první kapitoly stopa, která by mohla být klíčová. Policie se mezitím honí za vlastním ocasem a Ellie podezřívá každého, na koho jí padne pohled (ano, včetně Corda). Herron buduje napětí z osobní nedůvěry a vztahových třenic tam, kde by příběh mnohem víc potřeboval někoho, kdo se podívá na fakta a vyvodí z nich závěr.
Vševědoucí vypravěč situaci nelepší. Herron má ve zvyku vstupovat do scény a komentovat, co postava ještě neví a čeho se má bát, jako by napětí, které právě vybudovala, nestačilo a potřebovalo razítko. Stejnou nedůvěrou trpí vnitřní monolog vraha, který se v průběhu knihy opakuje tak pravidelně, že ho člověk po čase čeká jako refrén.
Co ale funguje? Cord. Ranger s temnou minulostí, který hrdě (a tajemně) nese své trauma. Jeho příběh se skládá pomalu, po střípcích, jeho vhledy do situace a postupné odhalování minulosti patří k nejzajímavějším částem celé knihy. Škoda, že z toho Herron tak málo čerpá a raději si syslí zápletky pro další díly.
Živelná pohroma, která provází gradující konec, je tam protože autorka nevěří svému textu natolik, že musí přidat další napětí… přitom je to absolutně zbytečné. Že postavy absorbují zranění jako gumový panák, si člověk u amerických rychlovek prostě zvykne. Ale co mě extrémně vytáčelo, byla nejsilnější stopa příběhu – nevedla nikam, protože ji nikdo aktivně nesledoval. Série funguje jako předplatné a Herron to dobře ví. Případ se uzavře, ale vždy se otevře nová linka, která vás má přimět sáhnout po pokračování.
A přesto – a to mě překvapuje víc než cokoliv jiného v knize – Květinové hroby jsou znatelně lepší než Tiché panenky. Herron tentokrát nevrstvila traumata a nechala příběh dýchat. Šablona zůstala, originalita nikde – ale tohle byl doslova řemeslný thriller, který svou práci odvedl. A někdy to stačí.
About The Author
