Druhý díl ságy o Tristanovi jsem četla s poznámkovým blokem v ruce. Profesní deformace, nedá se nic dělat. Tristan jako postava udělal od prvního dílu krok dopředu, politická zápletka se rozjela a závěrečné boje konečně ukázaly, co tahle série umí. Šlo o drobnosti, ale měly váhu.
Svět kolem upírů a čarodějů má propracovanou kontinentální politiku, víceméně jasně fungující magii a postavy, které buď táhnou celou ságu, nebo ji brzdí až topí (dívám se na tebe, Tristane!). Dittrich se v ničem nezamotává ani přes množství dějových linek, a to při pětisetstránkovém druhém dílu dnes už není samozřejmé.
Titulní Tristan je na obálce, ale v příběhu funguje hlavně jako postava, která sleduje vývoj událostí kolem sebe. Výjimkou jsou scény jeho výcviku, které patří k jeho nejsilnějším momentům v celé sérii a konečně ukazují, že autor ví, co s Tristanem chce dělat. Jenže těch chvil je stále málo a Tristanova linka je zatím stále to nejslabší na celé sérii.
Alechandra a Akir jsou důvodem, proč se k sérii vrátíte (respektive já se kvůli nim rozhodla pro čtení dál). Jejich linka má dynamiku, napětí a vztah, který se vyvíjí přirozeně. Jenže autor jim nedává prostor, jaký si zaslouží. Alechandřin příběh Dittrich odbyde na jedenácti stranách uprostřed knihy! A to u postavy, kvůli které čtete, bolí. Navíc když dojde ke zlomovému okamžiku této dvojice… což mne ještě teď dokáže dohnat k slzám… nevím, proč autor nechal jednu z postav sexuálně trpět, děj to neposunulo. I když aspoň se na těch pár stránkách dotkl té “dark” fantasy, kterou slibuje.
Boj čarodějů v závěrečné třetině ukazuje, co Dittrich umí. Když se dostane do akce, najednou má vše spád, dynamika je samozřejmostí a díky popisům cítíte i kapky potu na čele čarodějů… Jenže do té doby musíte přečíst přes dvě stě stránek, kde válka z názvu knihy probíhá převážně mimo záběr. A potom opět zabřednete do nudnějších pasáží, které tím pádem olivní následné pocity po dočtení knihy.
Největší strukturální problém jsou (pro mne!) časové skoky. Příběh přeskakuje o měsíce bez přechodu a bez toho, aby se vynechané období nějak projevilo na postavách. Věci, které by mohly prohloubit charakter příběhu, přijdou rychle a odejdou ještě rychleji.
Tristan, jako série, je zatím dobrodružná fantasy s Twillight laděním, pevnými základy světa a bojovými scénami, které stojí za to. Sexuální scény jsou zbytečné, děj neposouvají, charaktery postav nijak neovlivňují, ale zase je to jediná část, která je “dark”. Série má potenciál, jen by potřebovala odvahu dát hlavním postavám víc prostoru a méně spěchat dál. Vůbec by mi nevadilo nabobtnání stran, aby se eliminovaly časové skoky. Samozřejmě si přečtu i třetí díl – kvůli Alechandře a Akirovi…
About The Author
