Rita Herron nás v knize Tiché panenky zavádí do Apalačských hor, kde mizí děti a detektivka Ellie Reeves řeší svůj první velký případ. Zní to slibně. Bohužel, jak se brzy ukáže, slib zůstane nenaplněn.
Začněme od začátku … od začátku, který paradoxně funguje. Úvod knihy vás chytí, je tam napětí, nechybí zájem a nástin tahu na branku (ošklivý padouch). A pak Herron podřadí zpět na jedničku a vy najednou čtete průvodce turistickými zajímavostmi Severní Karolíny. Ale nenudíte se, to autorka nedovolí. Místo toho vás zahrne rádiovým vysíláním předpovědí o sněhové bouři, traumatem z dětství, náznaky zneužívání a domácím násilím – nahuštěné na pár stránkách vedle sebe. Několikrát. Ne proto, aby příběh něco říkal o lidské bolesti. Ale proto, abyste měli pocit, že čtete něco důležitého. Rozdíl mezi manipulací a emocí by si autorka mohla dát jako domácí úkol.
A pak přijde milostný trojúhelník. Samozřejmě. Jako by snad existoval americký thriller bez pohledného federálního agenta, který přijede odjinud a okamžitě vytvoří napětí – a to jak s místním obyvatelstvem, tak s hlavní hrdinkou. Předvídatelné jako východ slunce. A stejně nevyhnutelné.
Jenže největší problém knihy není klišé. To by se dalo přežít s dobrým vínem a vypnutým mozkem. Největším problémem jsou díry v ději takové velikosti, že by jimi projel kamion. Postavy zapomínají, co dělaly na předchozí stránce. Jedna scéna končí a druhá začíná bez ladu a skladu úplně jinde, než skončila ta první. Ellie, která má být silnou, moderní policistkou, se nechá odzbrojit a zbít, protože se vydá na nebezpečné místo úplně sama – bez zálohy, bez rozumu, ale zato s dostatkem dramatického potenciálu. Pak čeká na záchranu. Klasika. Klišé jak hrom a feminismus dostává na prdel…
Závěr knihy pak jako by ani nechtěl být závěrem. Je to spíš pozvánka na druhý díl. Místo odpovědí dostane čtenář otevřenou linku a má být vděčný, že si může koupit pokračování. Tato strategie, kdy kniha není uzavřeným celkem, ale jen dílem seriálového puzzle, mi osobně přijde jako nehorázný podvod.
Jsou Tiché panenky naprosto nečitelné? Ne. Stránky ubíhají rychle a akce se střídá dost na to, abyste knihu dočetli. Zaujme, ne že ne. Ale “rychlé stránky” nedělají dobrou knihu. Dělají ji jen méně bolestivou, když už trpíte.
Takže proč se kniha těší takovému věhlasu? Protože existuje čtenářská skupina, která od thrilleru nechce nic jiného než právě tohle – rychlé tempo, emocionální návnady a příslib dalšího dílu. Není to špatně. Jen si pojďme přestat tvářit, že jde o víc než dobře prodávanou masovou produkci.Herron umí psát, to je vidět. Ale umí psát rychle a pro trh, ne pro čtenáře, který by chtěl, aby mu na konci do sebe věci zapadly.
About The Author
