Poslední dobu jsem ujížděla na romanťárnách, fantasy nebo něčem lehčím, co hladí duši. Když ale přišla možnost recenzovat pro Knižní díru Ptáčátko od Sørena Sveistrupa, druhý díl s vyšetřovateli Hessem a Thulinovou, neváhala jsem. První díl, Kaštánek, jsem sice nečetla, ale na sítích mě zahltilo tolik nadšených reakcí, že jsem si říkala: „Proč se nevrátit ke starým dobrým krimi thrillerům?“ Anotace slibovala pořádný psycho nářez – šikanu, stalking přes telefon, kybervěci a krev. Znělo to jako jízda. Ale jak to dopadlo?
Přiznám se, začít číst Ptáčátko bylo jako žvýkat gumu. Sveistrup nás po prvním mrtvém dítku hodil do pohodového života Thulinové – nová láska, práce od devíti do pěti, čas na dceru. Upřímně? Nuda, při které jsem zívla víc než moje kočka. Pak ale přijde Hess a věci se rozhýbou. Dozvíme se něco o jeho problémech, o dva roky starém případu vraždy devatenáctileté holky, a najednou bum – mrtvola, pozůstalí a temná atmosféra. Jakmile se to rozjelo, kniha měla šťávu. Žádné krváky hned na začátku, ale ta ponurost, nejistota a těžký vibe mě chytli. Pachatel? Technicky nabušený týpek, kterého se nedaří vystopovat ani špičkovému ajťákovi z oddělení kyberkriminality. Nějakou dobu mě to bavilo.
Jenže se musím přiznat, postavy mě místy pěkně vytáčely. Na Thulinovou a její povahu příjemnou jak osten v zadnici jsem si musela zvykat dlouho. Hess je ten typ, co má v hlavě bordel, ale něco na něm je – takže i když je tragéd, prostě mu fandíte. Vedlejší postavy? Některé slibné, ale Sveistrup je nechal na půli cesty a většina z nich nakonec jen tak visela ve vzduchu (stejně jako vysvětlení motivu). Další postava, co vypadala jako klíčová, měla tolik „ale“, že jsem nad ní jen kroutila hlavou. A pak tu máme pachatele – pokud máte načtené detektivky, budete vědět, kdo to je, už od prvních kapitol. Sveistrup se snaží čtenáře mást, hází klacky pod nohy, ale nakonec se sám zamotá a vyřeší to superhrdinským klišé, které je tak nereálné, že jsem se skoro hystericky rozesmála.
Motiv Ptáčátka v názvu měl být asi cool, ale působí, jako když ho autor nacpal do příběhu násilím. Detaily nesedí, a místo aby Sveistrup šel rovnou na věc, přidává další a další dramata ze života postav. Kniha má 483 stran, ale klidně mohla být o třetinu kratší. Kdyby osekal zbytečné odbočky a přestal se snažit čtenáře mást jen pro efekt, mohla to být svižná detektivka. Přesto musím pochválit stavbu případu – starý zločin, co se proplétá s novým, je tah, který vždycky ocením. Absence zažitých klišé (většinou) a temná atmosféra mě také dostaly. A hlavně – minimum spoilerů z Kaštánka, takže si ho můžu bez obav přečíst.
Ptáčátko není bez chyb – vleklý začátek, překombinované drama a konec, co mě donutil protočit panenky. Ale atmosféra, motiv starého případu a absence otravných stereotypů mě bavily. Pokud máte rádi krimithrillery a nevadí vám, že se autor občas ztratí ve vlastním příběhu, dejte tomu šanci. Ale varuji vás – na nějaký masakr hned od začátku zapomeňte. A teď jdu shánět Kaštánka, protože jsem zvědavá, jestli to Sveistrup umí líp.
About The Author
