Anthony Ryan patří k mým oblíbeným autorům hrdinských fantasy. Jeho příběhy jsou protkány bojem dobra a zla snad v každé postavě. A když k tomu přidáte magii, můžete se jednoduše ztotožnit s hlavním hrdinou, ale i s padouchem nebo kameníkem. I když byla téměř celá Píseň krve psána z pohledu našeho Vélina Al Sorny, sem tam do vyprávění vstoupil vypravěč a každá část knihy byla uvedena rozmluvou s kronikářem. A i přes to člověk dokázal cítit jemné nuance ostatních postav příběhu.
Vélin Al Sorna byl “darován” šestému řádu – bojovému uskupení mužů, kteří brání Víru. V deseti letech po smrti maminky jej otec odvezl a předal cizím lidem. Asi chápete, co to v malém chlapci vyvolalo a proč se víceméně jednoduše podvolil myšlence řádu a začal makat. Že má ve vínku víc než jen geny slavného vojevůdce a matky léčitelky se ukáže poměrně záhy. A že v loajalitě je ne vždy síla zjistíme taky…
Ryana jsem poprvé potkala u série Draconis Memoria, kdy mě uchvátil.U Písně krve se mi hned líbil systém, kdy se s vyprávěním na zdánlivém konci vracíme na začátek Vélinovy cesty v řádu a pak se smyčkou vracíme k aktuální situaci, kterou jsme započali. Jen párkrát bez upozornění skočíme v čase, ovšem jde o natolik související situace, že se rychle zorientujeme a doplňujeme si mezery, které nám Vélin během svého vypravování zatajil. Na základě zkušeností s dračí fantasy a recenzemi jsem počítala s množstvím postav. V Písni krve jich překvapivě nebylo mnoho. Každé jméno mělo svůj důvod a nebo jej autor v průběhu vyprávění znovu přiblížil – ať se jednalo o generála slibujícího pomstu nebo obchodníka s nejrychlejší lodí.
Píseň krve má 624 stran a jen to hvízdlo, jak rychle jsem bichličku slupla. Ryan právem patří mezi skvělé vypravěče hrdinských eposů s douškem magie. V prvním díle série Stín krkavce se setkáme jen minimálně s něčím, co by nebylo možné získat cvičením a pílí. Samozřejmě nás autor seznamuje se světem, s jeho fungováním a politickými machinacemi a skrze poznávání Vélina i s magií. Jenže pravé kouzlo Ryanových knih tkví právě v tom, že jeho hrdinové jsou lidé z masa a kostí a mají srdce na správném místě. Mají city a orientují se dle vlastního morálního kompasu. Tím pádem vznikají jak kladné tak i záporné postavy. Ale všechny bývají uvěřitelné. Líbí se mi, že v Písni krve nejde o slepý fanatismus a oddanost. Máme možnost volby, tedy že Vélin má možnost volby. A že svůj rozum používá, i když mu “zpívá intuice”.
Jako fanoušek Ryanova díla bych nepotřebovala ani zbla něčeho nadpřirozeného a stejně bych příběhy hltala. Mnoho lidí u Draconis Memoria píše, že nedosahuje kvalit Stínu krkavce. Mám za sebou první díl a musím říci, že jde o vyvážené a stejně dobré knihy. Ačkoliv musím uznat, že Píseň krve je uvěřitelnější skrz bojové schopnosti a magie se dá vyložit za intuici (neberte mě doslova!). Uvidíme, jak se povede Pán věže, Královna ohně a zda budu mít chuť pokračovat s Voláním vlka a Černou písní.
About The Author
