Jørn Lier Horst patří mezi mé oblíbené autory. Detektivky a krimi thrillery řadím mezi mé nejoblíbenější. I když poslední dobou občas váhám, zda to pro mne, jako pro paranoidní matku, není příliš těžké čtení. Ale závislost je svině a tak jsem neodolala – jak se mi Zrádce líbil?
V Norsku dojde k sesuvu půdy a je nalezeno tělo. Po prvotním ohledání se zjistí, že jde o oběť násilného trestného činu. Rozjede se pátrání a musí se přizvat i švédští kolegové. Nebyl by to ale Horst, kdyby do případu nezapletl i dceru hlavního vyšetřovatele Wistinga, Line.
Upřímně, zapojení Line do případů pro mne bývá kyselým bonbonem v jinak sladkém pytlíku detektivek s Williamem Wistingem. Tentokrát však šlo o zcela jiný level “využití” rodinných vztahů a spíše mám obavy do budoucna – kolikrát Horst tuto skutečnost “znásilní”? Naštěstí se téma a motivy knihy povedly a svým způsobem logicky všechno zapadalo na svá místa.
William Wisting je starý. Má snad kolem šedesátky a já si občas kladu otázku, kdy to s ním sekne. Tolik stresu, kolik zažil při řešení případu kolem sesuvu půdy… Jak moc se případ rozrostl. To musel být neskutečný nápor nejen na psychiku, ale především na jeho srdce. Wisting to vše zvládl, jen se více potil. Dokonce u něj nelze ani nijak extra sledovat vývoj osobnosti – starý pardál, má své za sebou a jede. Ve Zrádci se hodně otevřela otázka kolegiality a přátelství. Jenže odpovědí se nám nedostalo. Zatím. Kolegové Wistinga byli popsáni zevrubně, vážně v Horstových knihách nehledejte poetické popisy osob či míst. Všichni jedou na výkon a ten je popsán dokonale. Stejně jako Wistingovy vnitřní monology a úvahy.
Samotná detektivka má klasický průběh. Zpočátku se táhne, autor nám přednáší širší souvislosti, na kterých postaví akci. Napětí se stupňuje, nervozita v týmu roste a Horst to umně přenáší na čtenáře. Ve výsledku se sice dočkáme odpovědi na hlavní otázku, ale už ne na ty kolem. Autor během vyšetřování otevírá spoustu dveří, jenže nám nikdy nevysvětlí, co za nimi doopravdy je. I když tedy zdánlivě vše “dobře” dopadne, zvědavost čtenáře není ukojena. Navíc, jak má Horst ve zvyku, aby člověk pochopil souvislosti (pokud chce!), musí číst pečlivě a někdy i pomalu – což s narůstajícím adrenalinem jde horko těžko.
Shrnula bych to tak, že Zrádce jen potvrzuje Horstovu výsadní pozici v oblasti napínavých detektivek s prvky logiky. Jen mi to pořád nedá a vadí mi, že byl Wisting tolik sólista. Jeho dceru Line nepočítám, neboť jednala zcela přirozeně. To se nedalo říct o jejím otci. Věřím, že i se zapojením třeba Hammera (kolegy), by Wisting chybu neudělal a jistil by si záda. Žere mě to, protože mi to jde do rozporu s tím, jak hlavního hrdinu vnímám. Nebo vnímat chci. Přes tohle všechno jde o dobrou, hodně napínavou detektivku bez krve a zbytečného násilí. Což je dneska umění! Už aby tu byl další díl…
About The Author
