Když vidím detektivku a českého autora, svrbí mě prsty. Není to jako u draků, které musím okamžitě mít, ale touha je tu taky. Obzvláště když jde o dílo našince a já mám možnost svou recenzí pomoct. Jenže u Lovce ve mně víří smíšené pocity. Jak nakonec dílo Josefa Vláška hodnotím?
Když se mrknete na anotaci Lovce, je úžasná – a navíc pravdivá! Neprozradí nic důležitého, ale skvěle naláká. Detektiv, kterému nikdo neřekne jinak než Drak, dostává na starost vraždu klenotníka. Ta se náhodně podobá dřívějším vraždám – přičemž každou vyšetřuje někdo jiný. Musí si tedy poskládat informace dohromady a hledat vícenásobného vraha…
Lovec není Vláškovým debutem – přesto bych to nepoznala. Opakování jmen se zdá být specialitou (nejen českých) autorů, kteří se snaží psát plynule a tak, aby čtenář stíhal sledovat rozhovory. Jenže jednoduchý jazyk, díky kterému je čtení zajímavé, se mnohdy natolik zamotal, že věty přestaly dávat smysl. Několikrát jsem doma nahlas předčítala, abych si ujasnila, zda jsem mimo já, nebo si chyby nevšiml autor či redaktor (a děkuji i Wendy z Instagramu, která mi pomohla). Ačkoliv je v prostém sdělení krása, zde došlo ke kamenu úrazu i v tom, že nám autor nepřednesl všechny myšlenky. Ano, postup vysvětlil v závěru, jak je u dobrých detektivek zvykem, ale v průběhu děje šlo o skokovité a nejasné posloupnosti. Množství postav, ke kterým autor pojal až rodičovský vztah, příběh komplikovalo a autorův cit se občas míjel účinkem – přestože právě to se dost možná bude mnohým líbit.
Na rozdíl od jiných moderních krimi knih je Lovec těžko dobově zařaditelný. Dlouho jsem tápala, jaký rok v ději právě je. Nebojte, Vlášek neskáče do minulosti, ale opomíjí moderní kriminalistiku (i když zmínka o tom, jak se kdysi vrah svěřil, protože ctil detektiva, se mi moc líbila). Každopádně v době, kdy máme iPhony je práce detektivů mnohem jednodušší, obzvláště v případě vraha, kterého hledal Drak. Přidejte k tomu zmatek, množství jmen, nesourodé myšlenky, nesmyslné věty a máte ke čtení guláš.
Abych nebyla jen negativní, líbil se mi motiv vražd. Byl jednoduchý a tím pádem originální. Postava Draka nebyla plochá, i když to komplikovalo vyprávění. Interakce s tiskem nezapadala do doby, v níž se příběh odehrával, ale poskytovala takové malé odškrtnutí detektivního klišé (stejně tak vztahy s nadřízenými). Rozhodně nelituji času, který jsem útlé a krásně zelené knížečce věnovala. Sama bych do příběhu zasáhla více, odebrala manželku a ujasnila pozice některých kolegů, ale nakonec musím opravdu ocenit, že nešlo úplně o oneman show a Drak nebyl superhrdina. Když si odmyslím, že mnoho věcí, které díky profesní deformaci vnímám, běžný čtenář nepostřehne, jde o příjemné čtení k vodě – nepohorší, donutí zamyslet a sledovat Draka, hádat vraha a možná i poznat některá místa v Praze (přestože já si vilu Anny Sternové představovala jako Vilu Stiassni v Brně).
About The Author
