Kdo je pravidelným čtenářem Knižní díry, tak ví, že mou hlavní vášní jsou horory. A nejsem v nich ani moc vybíravá. Je mi jedno, jestli se v příběhu vyvolává Bloody Mary hypnotizováním zrcadla anebo se v něm nějací blázni snaží uctívat prastarého demigoda. U hororu se bizarním způsobem vyrelaxuji, protože si alespoň mohu celou dobu říkat, že mé starosti jsou vlastně velmi arbitární a mám se celkem dobře oproti těm chudákům, kteří naběhnou na mačetu nějakému úchylovi v odlehlé díře, kde dávají lišky dobrou noc. Když mi v rukou skončila kniha s názvem Děti Halloweenu, ani jsem neváhala. Jenže…
Když vás technika nespolehlivého vypravěče kousne do zadku
Děti Halloweenu napsal Normal Prentiss a Brian James Freeman (žádná příbuznost s fyzikem Gordonem Freemanem). Každý autor si vzal na starost jednu z hlavních postav, které jsou napsány v první osobě. Prentis píše za matku a z domu pracující telefoničku Lynn, a Freeman za jejího manžela, údržbáře bytového komplexu Stilbrook, Harrise. Na každou situaci máme dva pohledy, což na jednu stranu je dobrý způsob, jak příběh podat. Technika nespolehlivého vypravěče obecně funguje co do napětí a intenzivně buduje ve čtenáři paranoiu, který pohled je vlastně ten správný. Každopádně zde nastává rozpor v tom, že se autoři očividně nedohodli, kam chtějí Děti Halloweenu směřovat. Jak kniha postupuje dopředu, příběh i napětí ustupuje dozadu, a v konečném důsledku jsme většinu času akorát tak svědky toho, jak se nevyrovnaná Karen háda se slabošským Yes-manem o to, kdo jejich děti vychovává lépe. Přestože existenční horor je taky formou hororu, není to můj šálek kávy. Kdybych chtěla řešit spory manželkého páru, který se nikdy neměl vzít, otevřu si své panelákové okno a poslouchám sousedy.
Příběh, ve kterém si celou dobu přejete, aby všichni konečně natáhli bačkory a dali vám pokoj
Tady se pomalu dostáváme ke klíčovému problému, který v Dětech Halloweenu postupně vzniká. Zajímavý způsob vyprávění vás rychle vtáhne dovnitř, ale tam nastává katarze, kdy se všechno tak nějak plácá na místě a nic se neděje. Podle občasných retrospektivních intermezz ve formě výslechu je nám od prvního momentu jasné, že se na Halloween v bytovém komplexu Stillbrook stalo nějaké maso a celou dobu na to čekáte jako na smilování boží. Co se týče samotných hlavních postav, ve zkratce Lynn sympatizuje se svou rozmazlenou dcerou, která nevinně vymrkává matčiny sympatie a skoro to vypadá, že Lynn doslova nenávidí svého stejně starého syna. Toho Lynn neuroticky pozoruje a obviňuje s jakékoliv negativní odychlky jednání, které se u její milované andělské holčičky projevuje. A když náhodou není poblíž její syn, jde sprostě řvát na jiné děti v bytovém komplexu. Tato formulka se objevuje znova a znova a v půlce knihy jsem už měla chuť tuhle hysterku zabít sama.
Harris je pravým opakem. Je to servilní slaboch, který pendluje mezi svou nevyrovnanou manželkou a svou nevyrovnanou zaměstnavatelkou, která vede Stillbrook. Jako beran jdoucí na porážku se odmítá postavit nejen těmto dvou nestabilím husám, ale i ostatním ženám v bytovém komplexu. Pokud si z něho chce nějaká nájemnice udělat sluhu, on si o tom sice myslí svoje, ale stejně jí vyhoví. Co se týče situace doma, od té svojí Fúrie si nechá líbit první poslední a ani se nesnaží vytvořit nějaký rozumný balanc mezi svými dětmi. Namísto toho sympatizuje se svým synem a natvrdo ho navádí proti své sestře. Inu všichni v této knize mezi sebou mají velmi zdravý vztah…
Zakázat Halloween v USA je vždy dobrý nápad
Celá premisa se točí okolo toho, že Harrisova šéfová zakázala Halloween v celém bytovém komplexu. Údajně si kdosi kdysi stěžoval na hluk, takže se letos nebude ve společenském sálu konat žádná oslava. Protože v historii někde v nějakém místě, které ani není uvedeno, snad možná i hořelo, je absolutní zákaz věšet jakékoliv ozdoby anebo zapalovat svíčku. Z důvodu špíny se nesmí dlabat dýně. No a protože žebrající spratky nikdo nemá rád, koleda je taky zakázána. Už vidím, jak by se podobná šikana řešila u nás, natož v USA, kde těmito svátky doslova žijí. Ale budiž…
Ehm…konec?
Pokud jsem vás přece jen stále neodradila a z nějakého masochistického důvodu si stejně chcete Děti Halloweenu přečíst, tak doporučuji v této recenzi nepokračovat, protože zde budu řešit konec knihy.
Vše výše popsané v knize zabírá zhruba 90 % textu. Jakýkoliv hororový prvek je dříve nebo později smeten ze stolu. Pan Dupal, díky kterému vržou stropy, se nakonec ukáže jako příjemný chlapík. Zápletka točící se okolo sousedky trpící záhadnou nemocí se rovněž nikam nevede. Čím trpěla zůstane záhadou. Někde v půli knihy Harris najde v bytovém komplexu mrtvého soukromého detektiva, který se oběsil v koupelně na vlastní kravatě, který tam údajně byl legálně. Celá tato linka smrdí a čtenář doufá, že se dozví o tomto chlapovi víc. Nedozví. Posledních 15 stránek se konečně začne dít něco, co bych označila za horor, kdyby mi bylo 6. Harris chodí po bytovém komplexu a nachází jednu mrtvolu za druhou, dokud nedojde do společenské místnosti, kde je těch mrtvol víc. Pak je tam jedna, u které si ani není jistý, zda je to jeho manželka nebo šéfová, což mi přišlo vzhledem k podobnosti povah obou žen nesmírně komické. Nakonec to tam z nějakého důvodu celé zapálí a kniha končí posledním vyslechem, ve kterém Harris z masakru obviňuje své děti, které měly propadnout Satanovi, či co.
Nejdivnější bylo, že se kniha vlastně celkem dobře četla. Jak Freeman tak Prentiss umí psát. Problém je ten, že se vlastně nedohodli, kam má celý příběh vést, takže celé vysvětlení a vyvrcholení je vlastně akorát tak nelogický chaos a plno kliše. Upřímně třetí díl filmové série Halloween má vic hlavu a patu.
Zdroj obrázků: carcossa.cz, goodreads.com
About The Author
