Kdybyste se mě zeptali před týdnem – sakra, i před pěti zatracenými dny – řekl bych vám, že pirátství je to nejlepší, čím si může chlap zkurvit život. Není nic jednoduššího než stát na otevřené palubě, sůl na rtech, bríza cuchá vlasy dozadu… V té chvíli cítíte, co je svoboda. Svoboda od králů a daní a všech těch napudrovaných sráčů, co sedí na svých tlustých prdelích v Londýně nebo Paříži, nebo kde že to vlastně hnijí za živa. Tady venku si člověk vytváří svá vlastní pravidla. A ten vítr… Vítr je někdy hebčí než stehna karibské mařeny, co si dala příliš panáků v baru kreolském molu.
Přísahám na každého boha, ke kterým se moje stará bába modlila. Ta vetchá ježibaba. Říkala mi, že moře je zemí bohů a smrti. Třásla na mě svými kostnatými prsty a říkala: „Moře si víc bere, než dává, chlapče.“ A já se jí vždycky smál do obličeje. Řekl jsem jí, ať si radši pospíší a už natáhne bačkory, abych se jí mohl vychcat na hrob. Ale do řiti, aby do toho hrom uhodil, ale ta čarodějnice měla pravdu. Protože teď se potápím, je mi zima víc než kdy dřív, a myslím jen na její vrásčitou tvář, která se na mě šklebí z břehu.
Začalo to tím světlem. Blikalo na obzoru jako mrkání opilé děvky. Hnali jsme se za tím jako můry za plameny – já, posádka, dokonce i ten zatracený kapitán. Mysleli jsme, že je to pevnina. Jídlo. Rum. Ženy. Něco, co by zaplnilo prázdnotu v našich břiších.
Ale moře utichlo, než jsme se k němu přiblížili. Vítr ustal. Voda se zploštila jako černé leštěné sklo. Zvuk se linul dutě, jak když se praštíte do hlavy. A ten hukot… Tichý a hutný, začínající v zubech. Snažíte se to vyplivnout, ale kroutí se to v zadní části lebky, přede jako kočka čekající na to, až ji poškrábete.
Kapitán byl první, co ztratil odvahu. Zamkl se ve své kajutě a hystericky řval, aby ho nikdo nerušil. Večer jsme poslouchali rány, které se od něj ozývaly. Znělo to, jako by si mlátil hlavou o zeď. Pak výstřel. Jen jeden. Ticho. S otevřením dveří jsme čekali až do rána. Nikdo naživu nechtěl náhodou chytit olovo, pokud ten starý parchant ještě dýchá. Drobek byl donucen se podívat jako první a po vstupu do kajuty se pokřižoval jako španělský mnich. A co jsme našli… Proboha, viděl jsem už muže vykuchané, vykrvácené do sucha, oběšené za vlastní střeva pro zábavu – ale nikdy jsem neviděl obličej takhle obrácený naruby.
Theodora to pak uklidila. Vytírala krev, jako by to byla jen další moč na podlaze. Ani nehnula brvou, když skládala jeho lebku dohromady. Před měsícem jsme ji vytáhli z trosek nějaké panské výletní lodi. Byla jediná, co ještě dýchala. Vzali jsme ji, jako všechno ostatní, co tam bylo. Bylo to parádní exotické stvoření, celá od krajky a parfému. První dva dny řvala jako tur. Brečela jako všechny. Ale naučila se rychle. Křičení jen vynese další ránu a pár zlomených žeber za tu námahu. Pak začala sténat. Tiše, něžně. Jako by se jí to líbilo. A přísahám – na vlastní dřevěnou nohu, že jsem si začal myslet, že to chce. Že mě má ráda. Že nás má všechny ráda. Cítil jsem se díky ní jako král.
Osas, velký černý parchant s rukama jako kotevní řetězy, se k ní choval, jako by byla ze skla. Ošetřoval ji. Šeptal v jejím jméně motlitby svým bohům džungle, jako by běžně poslouchali lůzy jako on. Magor. Christian se jí taky nedotkl. Seděl v rohu a vyřezával tu blbou dřevěnou kachnu, jako by byl poslední svatý muž na Zemi. Nepil. Neklel. Nepral se. Samolibý čurák. Díval se skrze nás všechny, jako bychom byli jen obtížný hmyz na zdi, a já měl pocit, že kdybych mu podřízl hrdlo, akorát by otráveně vzdychl, že mu krev špiní dláto. Měli jsme ho hodit rackům už roky. A Keller… Proboha, už ho vidím. Potápí se rychleji než já, protože ten pompézní náhrdelník ho táhne dolů. Našel ho na Barbadosu a chlubil se, že je to prokleté zlato sebrané z mrtvého kněze nebo tak něco. Měl ve zvyku schovávat mince v botách, za opaskem, dokonce si je zašíval do svých smradlavých košil. Mamonova děvka. Teď na mě zírá – oči černé jako dehet. Zamrká na mě, jak kdyby slyšel moje myšlenky. Přísahám Kristu, že fakt mrká. Ale… to není pravda. Keller má šedé oči, že? Že? Ocelové jako ledovec při bouřce. Nebo ne? Byl vždycky takový? Možná jsem ho vůbec neznal. Proč tu jsem?
Hukot se vrací. Tichý a klidný, cítím ho. Vine se mi mezi žebry jako had. Minulý týden byl peklo. Tlusťoch Billy předevčírem vykuchal Roba u kostek. Rozřízl ho od břicha k hrdlu. Pak Billy začal křičet, že mu Krvavej Johnny ukradl prachy. Vytáhl ho ze podpalubí a střelil ho do obličeje, zatímco jsme se všichni dívali, načež skočil přes palubu do moře. Skočil jsem taky?
Na palubě bylo v ten den krve jak při zabijačce. Nikdo to neuklízel a nikomu se ani nechtělo rozkázat Theodoře. Potom… začali mizet muži. Chlapi, kteří měli v noci hlídat palubu. Slyšeli jsme šplouchání, mysleli jsme si, že jen hází sudy a vyklízejí místo. Ale přišlo ráno a paluba byla prázdná. Další noc stáli na stráži ti, co zbyli. Slyšeli jsme je se hádat. Frankie vyběhl ven, aby se podíval a nikdy se nevrátil. Našli jsme ho oběšeného na stěžni. Kretén. Voda je lepší kamarád. Skočil jsem?
Zůstal jsem jako jeden z posledních. Osas se modlil, mumlal si jako šílený kněz. Christian stále vyřezával tu kachnu, pohled tupý, ruce klidné. Nikdy nepřestával. A Theodora… někam zalezla. Vešla do podpalubí. Ani se na mě neohlédla. Žádný úsměv. Jen to chladné, tiché smíření, jako by věděla, že to takhle skončí. Řekla mi, že není žádný hukot ani blikající světlo. Děvka ulhaná. Skočil jsem?
Někdo mě strčil? Usnul jsem a probudil se ve vodě? Kurva nemám šajnu. Vidím zas to debilní světlo. Někde v hlubině. Dělá si ze mě prdel. Je blíž než kdy dřív, ale ne dost blízko na to, abych se ho mohl dotknout. Je tu ticho. Žádné bubliny. Žádný dech. Žádný zvuk. Tma. Kéž bych byl slepý. Jako Keller. Lepší být slepý, než vidět tmu. Hmm… Tady je. Tvář. Ne tvář – Tvář. Temná. Nehybná. Příliš velká na to, aby byla skutečná. Příliš lidská na to, aby neexistovala. Ale nemá oči ani ústa. Je ve vodě? Nebo ve mně? Je mi to jedno. Zbyl jen to hukot. Není v mých uších. Není ve vodě. Je ve mně. Trhá mě na kusy. Nejsem nikdo. Nezáleží na ničem. Jen na hukotu. A světlu. A Tváři. Na ničem jiném.
About The Author
