Existují knihy, u nichž si říkáte, že tentokrát budete číst s klidnou hlavou. Poučeně. Bez toho hysterického pláče, který vás zastihl nepřipravené u předchozích dvou dílů. Jenže pak otevřete Běs bohů, závěrečný díl trilogie Krvopřísežní od Johna Gwynna, a shrnutí z Hladu bohů vás okamžitě přenese zpátky do Vigrídu a je po klidu či jakékoliv psychické připravenosti.
Gwynne v závěrečném díle dělá přesně to, co od něj čekáte: nikoho nešetří a klidně vás nechá v půlce bitvy přepnout na jinou postavu, a vy pak zuřivě přelistováváte stránky a modlíte se, aby ten, koho máte rádi, přežil do konce kapitoly.
Varg má v tomto díle jeden z nejlépe uzavřených příběhových oblouků celé série – jednoduché zadání, komplikovaná cesta, závěr, který sedí přesně tak, jak má v hrdinské sáze být. A Elva, na kterou jsem celé dva díly nadávala jako na napruženou ještěrku (a přesto jsem ani její kapitoly nedokázala nedejbože přeskakovat), tady konečně dostává odpověď na otázku, proč ji Gwynne do příběhu vlastně dal. Přinutí vás stát za postavou, která vás vytáčela do běla. Takový trik si nemůže dovolit každý autor.
Gudvar a Biór jsou postavy, které bych nejradši vlastnoručně zabila – a přesto musím přiznat, že bez nich by knize něco chybělo. Gudvarovy kapitoly dodávají příběhu odlehčení a jeho vnitřní pohled, jak kroutí hlavou nad vším, co se kolem něj děje, mě přes všechen vztek občas rozesmál. Biór zase zprostředkovával postup Lik-Rify a Rotty a jeho očima jsme sledovali nepřítele. Nevděčná role, ale nutná. A pak je tu Orka. Na tu jsem byla tak hrdá, že když někdo popisoval jak zabila celý oddíl mužů ve Stínu bohů, necítila jsem nic jiného než pýchu, jak je skvělá. Nakonec nesmím opomenout Snaku, na kterého jsem čekala od prvních stránek – je totiž na obálce, tak musí být i v příběhu, ne? Otec stvořitel ve mně ovšem nevzbudil nadšení jako Lik-Rifa nebo Úlfri, překvapení ano, ale čekala jsem od něj víc, než mi Gwynne nakonec dal…
Naopak bitvy má Gwynne legendární, to je prostě daný fakt. Píše střety tak, že je cítit váha každého pohybu. Runová magie dostává prostor, který jí v předchozích dílech chyběl. Závěrečná třetina však klade na čtenáře pořádné nároky, protože bitevní sekvence jsou tak husté, až máte za chvíli pocit, že vám dojde dech a omdlíte. (Moje rada – prodýchávat každý útok seaxem či posunutí štítu!)
Pár drobností mi přesto lezlo na nervy. Překlad si v jedné scéně s koněm odskočil, jméno jedné z hlavních hrdinek se v závěrečných kapitolách opakuje na jediné stránce s takovou frekvencí, že to přestane být stylizace a začne to působit jako únava u úpravy textu (ne, že bych se divila, jinak jsou totiž redakce i překlad do detailu dotažené).
Ale to jsou poznámky na okraj série, které na konci velkolepé bitvy, kterou budou skaldové opěvovat, prostě neřešíte a brečíte dojetím, jak to všechno dopadlo.Připravte se na to, že Běs bohů do vás doslova zahučí a budete litovat, že je konec.
About The Author
