Někdy vůbec nechápu fascinaci lidí nad klasickou moderní (a mnohdy bezduchou) romantickou fantasy jako Forth wing. Klišé přebíjí klišé, autorky “se trumfují”, kdo napíše více spicy scénu a po kterém chlapovi budou holky více šílet. A úplně bokem pak stojí série Světla nad močálem. U stejnojmenné jedničky bych chápala, že je těžší, ale přece jen vytváří a popisuje svět mnohem originálněji! Proč nejde více vidět Tma pod srdcem? To je teprve fantasy!
Lena se sama sebe snaží přesvědčit, že byla 4 týdny v kómatu a vše se jí jen zdálo. To by se ale nesměl ozvat někdo, kdo v tom snu figuroval. Slovo dá slovo a holka už je zase v Navu, snaží se najít duši miminka a vyhnout se svým způsobem novému zlu v pekle. Jenže “tam dole” nikdy není nic jednoduché
V druhém díle série se potkáváme se starými známými – Lena, Ličichar, Diviš nebo třeba Lukáš. Poznáme postavy zase z jiného pohledu, odhalí nám spektra svých duší. Nejsympatičtější mi byla opět Lena. Její vývoj jednak sledujeme bez přerušení – od probuzení po otravě tisem až k současnému dobrodružství. Nevím, jak se autorce povedlo, aniž by mne znala, vystihnout moji mámu a moje emoce. A děsí mě, že tohle není tak neobvyklé. Co do této linky Tmy pod srdcem mám snad jen výhradu k tomu, že antidepresiva mívají delší nástup. Ačkoliv i to Ortega zvládla zakamuflovat. Jinak jsem byla spokojená, rozhárané pocity hrdinky jsem chápala a držela jí pěsti. V Navu jsem stále zůstávala na její straně. Dělala pochopitelná rozhodnutí, reagovala adekvátně situacím a pomohla mi pochopit hypersenzitivitu zase trochu z jiného úhlu.
Diviš a Lukáš mě rozčilovali. Oba dva autorka vykreslila absolutně luxusně. Motivaci chlapců zvládla bravurně a nechala je často jednat intuitivně a jak se dalo čekat. Že je něco špatně, jsem dřív viděla u Lukáše než Nemoje, ale já se taky tak trochu zamilovala, že. Možná právě proto, že byli kluci tak “skuteční”, mi vadilo, jak se Lukáš choval. Chápu, asi, co tím Ortega sledovala, a líbila se mi přirovnání bestie a hrdiny. I tak mne naštvalo, jak jeho linka na konci Tmy pod srdcem končila. Diviš… nepotřebuje vládnout stíny nebo jiné vymoženosti moderní fantasy. Je to osobnost a jako good bad boy je dokonalý.
Lucie Ortega ve Tmě pod srdcem trochu zamíchala karty osudu a vzala mi někoho, koho jsem si zamilovala. Brečela jsem u toho jak malá. Zlobila jsem se, ale četla dál. Tma pod srdcem je dynamičtější než Světla nad Močálem. Obsahuje nový zástup postav a Lena čelí zase jiným druhům démonů. Tma je mnohem mnohem více fantasy (s kapkou sexu) než Světla. I když není tolik psychologická, stále dokáže vpálit dokonalou myšlenku mezi oči a čtenáře tím ochromit. A nejen tím. Napětí kolísá – chvíli klid a pak přijde bouře, načež někdy je bouře slabší a přijde ještě horší nebo se vyčasí a čtenář může jen hádat, co bude následovat příště. Postavy sice mohou být odhadnutelné – jejich motivy a osudy, ale jsou mnohem hmatatelnější a opravdovější. Nezmizí, když odříkají svou repliku. Jsou tam a číhají.
Upřímě mám strach, co nám Ortega připravila v třetí části série – Pán močálu. Ve Tmě pod srdcem jsem zvládla i jakýsi vztahový trojúhelník (kvůli kterým většinou knihy odkládám, nezvládám to psychicky), ve Světlech nad močálem jsem našla terapii. V obou dílech jsem o někoho přišla. Každý z dílů byl svým způsobem uzavřený a člověk mohl jít s klidným svědomím spát. Obzvláště po Tmě (po tom, co si pobrečel do polštáře, protože mu autorka zabila kus duše). Co se chystá Ortega provést dál? Ať už to bude cokoliv, bude to bolet a my si to společně náramně užijeme. Čtenářský masochismus v akci…
About The Author
