Lucie Ortega si cestu do mého čtenářského srdce našla dílem Soumrak Edenu. Když se začalo spekulovat o další knize, třetím kouskem u tetralogie Světla nad močálem (Pán močálu), laškovala jsem s myšlenkou, že bych si předchozí díly přečetla. A osud tomu chtěl, že v nejtěžších chvílích letošního roku (ba za posledních 7 let a možná i víc), mi sama autorka napsala, zda bych pro Knižní díru tetralogii nezrecenzovala… Mockrát ji za to děkuji – kniha mi ohromně pomohla s mým vlastním trápením!
Proč do toho všeho tahám osud? Lucie Ortega mi napsala o sérii v den, kdy moji babičku hospitalizovali. A týden na to v mém srdci nejen zela díra, ale dostala jsem do rukou dílo, které popisovalo a vlastně i chápalo moje pocity! Teď aby nedošlo k mýlce, Světla nad močálem, první díl, pojednávají o sebevraždě – já už mám pro co žít. Ale dřív? I proto mi byla hlavní hrdinka tak moc sympatická. Leně prostě na světě už není dobře a deprese je svině. Obzvláště, když jí umře milovaná babi a máma je všechno, jen ne máma. A už vůbec ne vřelá. Stane se bludičkou a poznává novou rodinu, konečně se někde cítí milovaná a příjímaná. Akorát ani po smrti nemá klid, protože nechtěně šlápne vyšší temné bytosti na kuří oko. Dostane lhůtu, a když ji nesplní? Buď se vrátí do světa živých lidí, nebo skončí v zapomnění. A ona ani jedno nechce.
Každá kapitola začíná krátkým textem, za který by se nemusela stydět žádná psychologická příručka. Tyto drobné úryvky by vydaly na perfektní knihu o pochopení! Vůbec nechápu, jak se autorce daří do beletrie, konkrétně fantasy youngadultovky, narvat tolik mouder. A ještě tak jemně. A zakomponovat vše tak, že člověka, který to potřebuje, podpoří. Hodně pasáží jsem si označila lepíkem a budu se k nim vracet. Protože jde o porozumění. Přijetí. Neodsuzování. Tichou podporu. I kdyby celý příběh Světel nad močálem stál za starou bačkoru, pasáže uvozující kapitoly by se měly tesat do kamene! Naštěstí román opravdu stojí za ocenění prvním místem v literární soutěži Hvězda inkoustu.
Když odhlédneme od psychologie a fungování světa, na které skrz myšlenky hlavní postavy nahlížíme, dostaneme sarkastickou pecku plnou dobrého srdce, ironie a nechybí ani kapka lásky. Koktejl pocitů Lena přijímá, jak jsou, a bojuje tak, jak nejlépe dovede. Když si jedna striga umane, že ji podrazí, ona se nedá. I kdyby měla chcípnout na otravu z nějakého kousnutí, zatne zuby a maká. Dokáže být iniciativní, je zábavná a jedná se soucitem. Navíc je trochu baculatá a má žabí nohy, takže žádná sexy dračice. Její povaha není černobílá. Stejně jako charaktery ostatních postav. Do příběhu se hodí, ale jakmile splní účel – šup s nimi pryč. Najde se i nějaká drobná nesrovnalost v logice hierarchie postav v mrtvém světě nebo vyvstanou otázky ze světa živých. Ať jsem narazila na jedno nebo druhé, bylo mi to jedno. Proč? Protože mi Lucie Ortega pomohla projít bolestí ze ztráty a při tom mne přivedla na jiné myšlenky. A ještě mne navnadila na to, jak bude Lena dál žít a o čem se dočtu v Pánovi močálu!
Tetralogie Světla nad močálem se nebojí ukázat i to, co na Instagramu neuvidíte nebo o čem se vám přátelé nezmíní. Ne každý je silný, ne každý je perfektní. Sama vnímám Světla nad močálem jako povinnou četbu už pro druhý stupeň základních škol. První díl neobsahuje sexuální scény a i když je o sebevraždě a pojednává o tom, jak odejít, může se stát tichým rádcem a pomocnou rukou, když je i dětem zle. A nejen jim, platí to i pro dospělé. A když opět odhlédnu od psychologie – zajímavý svět, nečekané pojetí dobra a zla, sem tam nějaká magie – perfektní čtení do kavárny nebo na chatu či k vodě!
About The Author
