Jsou knihy, které nejsou hlasité. Nepotřebují šokovat ani ohromovat dějem. Přesto se vám dostanou pod kůži. Tiše, nenápadně a o to silněji. Ona je přesně taková.
Česká spisovatelka Zuzana Holčíková nás ve svém psychologickém románu zavádí do světa dvou žen: matky Jany a její dcery Stely. Jana je samoživitelka s těžkým dětstvím, jehož stíny prostupují celým příběhem a postupně odhalují, co formovalo její osobnost i vztah s dcerou. Tento příběh dvou žen není o velkých dramatech ani překvapivých zvratech. Je o ranách, které se nikdy úplně nezahojí, a o tom, jak se s nimi naučit žít.
Emoce jsou opravdové, surové a nevyumělkované. Právě v té křehkosti tkví síla celé knihy. Slova nejsou přehnaná, ale o to více zasáhnou. A to i po posledních stránkách, díky kterým kniha zůstane v hlavě ještě dlouho po dočtení.
Musím ale zmínit i výtky. Začátek románu Ona je poněkud těžkopádný a čtenář si na příběh chvíli zvyká. Rušivě působí také přeskakování v čase a střídání pohledů mezi oběma hlavními hrdinkami. Přechody jsou sice přehledně označeny, přesto mě zarazilo, že bez těchto značek by šlo jen stěží poznat, která z žen právě vypráví. Obě postavy totiž znějí prakticky stejně. Diskutabilní je i hovorová mluva, která se místy objevuje i mimo přímou řeč.
Přesto, a to je možná to nejdůležitější, je Ona přesně ten případ knihy, ke které máte výhrady, ale zároveň vás dostane. Vyvolala emoce, způsobila mrazení i slzy a pod kůži se dostala způsobem, který jen tak nevyprchá. Pro čtenáře, kteří mají rády příběhy ze života, stojí za pozornost. Má krásných 192 stran. Což je vzhledem k těžkosti tématu rozumný a skvěle zvolený rozsah.
zdroj obrázku: nakladatelství Fortuna Libri
About The Author
