Po Propasti času, kde se Roman Bureš vytasil s šíleně originálním světem, kde se čas rozpadl jako puzzle poskládané opilým šimpanzem, jsem se na Císařovnu chystala s nadšením, ale také s obavami. Co když mě druhý díl zklame a pokazí kouzlo první knihy? Přiznám se, že jsem se ke čtení musela trochu nutit, s hlavou plnou očekávání a strachu, že Bureš tu laťku neudrží. Nakonec? Není to špatné, ale srdce mi bušilo míň než u prvního dílu.
Příběh pokračuje tam, kde Propast času skončila. Toňa, ex-studentka archeologie, co se nějakým zázrakem stala vládkyní Římského impéria, má plné ruce práce. Říše se hroutí, aristokracie kuje pikle, na obzoru se rýsují nepřátelé z jiných časových pásem. K tomu všemu se kolem ní motá nejen válečný robot Titán, ale i kyborg Viktor, co vypadá, jako by ho někdo naprogramoval na „znič vše, co se hýbe“. Představa, že jedna holka z Českých Budějovic tohle všechno zvládne, je sama o sobě šílená, ale Toňa se s tím pere s vervou, i když ne vždy s rozumem.
Miluju, jak Bureš proplétá historické detaily s šílenými „co kdyby“ scénáři. Římané, co koukají na splachovací záchody jako na zázrak, nebo legie s technologiemi 21. století – to je přesně ten šmrnc, co mě u něj baví. Ale tady mi to přišlo, jako by se snažil nacpat všechny nápady do jednoho hrnce, a výsledek byl… přesolený. Chtěla jsem se nechat strhnout, ale místo toho jsem se loudala Římem a čekala, kdy mě to chytne.
Přesto musím přiznat, že Císařovna mě neuchvátila tak jako první díl. Začátek je pomalejší, než bych chtěla, a místy jsem měla pocit, že se děj zbytečně fláká. Prvních sto stran by klidně mohlo zmizet, aniž by příběh něco ztratil (kecám, nemohl, asi jsem měla fakt špatné období). Naštěstí se po úvodním rozkoukávání příběh rozjede a nabídne pořádnou dávku akce, intrik a zvratů (přesně – takže ten úvod byl potřeba!). Zvlášť závěr je našlapaný a dává tušit, že třetí díl bude pořádná show.
Toňa je pořád skvělá hrdinka, její cesta od studentky k vladařce má grády, ale tady mi občas přišla jako naivní holka, co neví, do čeho jde. Serena a Titán jsou fajn, ale chtěla jsem je víc – Serena má potenciál, ale zůstává v pozadí, jako by se bála ukrást Toňě reflektory. Viktor? Ten mě nechal úplně chladnou. I když jsem se na něj těšila, nakonec jsem jen krčila rameny. Dialogy ale musím pochválit – jsou štiplavé, vtipné a občas mě donutily se zasmát, i když jsem byla naštvaná na pomalý děj.Císařovna není špatná kniha, to vůbec. Bureš pořád umí vykouzlit svět, který vás pohltí, a jeho nápady s mícháním časových období jsou pořád pecka. Jenže tam, kde mě Propast času nechala zírat s otevřenou pusou, tady jsem občas jen pokrčila rameny. Nestejnoměrné tempo a pocit, že se některé pasáže mohly zkrátit, mi trochu kazily zážitek. Přesto mě závěr nalákal na třetí díl – potřebuju vědět, jak to s Toňou a tím jejím šíleným světem dopadne. Jen si asi musím připravit kapesník, protože Bureš si nebere servítky.
About The Author
