Už dlouho se mi nestalo, abych nevěděla, jak přenést své pocity a dojmy z přečtené knihy “na papír”. Jakmile jsme v Knižní díře dostali možnost přečíst si chystanou novinku Bezčasí od Kristýny Sněgoňové, věděla jsem, že si recenzní výtisk musím ukrást pro sebe. A pak koupit, až bude mít obálku. A poslechnout, až bude audiokniha. Protože, přátelé, pokud se mě zeptáte na nejlepší českou autorku fantasy tvorby naší doby, vždy odpovím: Kristýna Sněgoňová.
Můj obdiv Sněgoňové začal nenápadně. Legií. Přišla Zřídla a po nich Rusalka a Divoženka. Všechno v audiopodobě a všechno teď postupně dokupuji i ve formě fyzických výtisků. Chystám se i na sérii Města (které vyšly i polsky). Ale dnešní kousek, Bezčasí, panečku… nemám slov.
V Bezčasí nás Sněgoňová vezme do Československa v roce 1932. Poprvé se setkáme s bohy, kteří každých sto let sestoupí smrtelní na zem a může je kdokoliv zabít. Pak se přeneseme do budoucnosti, 2032, kde se bude Meda snažit vrátit v čase a zabránit tak pandemii. Zažijeme smrt, bolest, zradu, lásku i bezmoc. Staneme se svědky neuvěřitelných událostí a na konci budeme přemýšlet, jak žít dál.
Jde o standalone román, takže nemůžeme nijak extra mluvit o vývoji postav (i když některé se výrazně mentálně posunou). Můžeme ale poděkovat autorce, jak pestré hrdiny vybrala, s jakou bravurou je vykreslila – fyzicky a především emocionálně. Každá postava má svůj účel, který zůstavá, i když už dotyčný není na scéně. Přesah jednání jakoby byl obarven a ta barva se otiskla do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Samozřejmě bylo maličko matoucí samotné božství a rozpravy. Jenže co by člověk chtěl, když Sněgoňová mění tok času a přepisuje dějiny? Takže ano, v těchto momentech měl román slabá místa, pokud člověk dovolil mozku uvažovat a ne jen hltat text. A to i celé Bezčasí definuje – neuvěřitelná čtivost. Každý snad musí pocítit tu touhu po informacích, jak to skončí, co bude s pandemií, jak autorka pojme cestování v čase a důsledky (ostatně i to, proč se to nedoporučuje).
Román je rozdělen na tři části. Každá je jiná i přestože jsou si neskutečně podobné. V Československu se bude po boku kněžky sloužící Jezdci v novu snažit zachránit jejího bratra. Tyto pasáže mají spíše romantický ráz na pozadí postapokalyptických událostí. Ty se budou opakovat i s Medou – protože Bezčasí vlastně taková apokalypsa je. Jenže v druhé pasáži, kdy nad námi nebude viset smrt bratra, budeme bojovat s otázkou nákazy. Ta však není tak citelným hybatelem děje, jak by se mohlo zdát. Nebo alespoň já jsem se věnovala celkovému konceptu textu – musela to být neskutečně mravenčí práce autorky i redaktorky. Fascinovalo mě to!
Poslední, nejkratší část Bezčasí, dataci nemá. A právně v ní dojde k událostem, které by člověk nepředvídal. Snad každá stránka je nabitá akcí. Tu se střílí, tam se bodá a opodál je kaluž mozkomíšního moku. Možná i zde by se mohla najít slabší místa. Mohla bych autorce vyčíst nedostatečné vykreslení prostředí – ale ne s čistým svědomím. V těchto chvílích jsem totiž hltala text jako zblázněná, ignorovala volání rodiny, přikovaná seděla v křesle a drtila knihu. Věřte mi, že kdyby Sněgoňová skončila jen o malou chvilku dříve, normálně bych tu knihu rituálně spálila.
Postapo fantasy kniha zasazená do Brna se Kristýně Sněgoňové povedla snad víc než Rusalka, Divoženka a Zřídla dohromady! Úžasně vykreslené postavy, vtipné a mnohdy hluboké dialogy, stránky natřískané uvěřitelnou akcí (zabíjení a mentalita lidí během těch dvanácti hodin Bezčasí) s třešničkou na dortu v podobě intenzivních citů. Naprostá paráda. Jednohubka na večer se bude skvěle vyjímat na každé poličce.
About The Author
