Je léto a to si od nepaměti spojuji s pohodou u knihy bez starostí a stresu. Skutečnost, že tomu tak vlastně nikdy nebylo, je jiná – nejdříve tábory, pak soustředění, pak brigáda a nakonec práce. Stále si však uchovávám naději, že se mi to jednou podaří a fakt si užiju letní pecku jako Co ti chci říct na dece u vody bez stresu, že se mi utopí dítě. Protože když není práce, běhá kolem mě ztřeštěné audéhádě…
Začíná poslední rok střední školy, čtvrťák. Nataliin ročník se účastní každoroční školní akce, v rámci které každý napíše své obavy a touhy na papír a vloží do sklenice. Vše je anonymní, dopisy nikdy nikdo nemá číst, mají být rituálně spáleny. Jenže chybička – Natalii se podaří pár dopisů ztratit. Některé texty mohou obsahovat nejniternější pocity, takže co když je někdo najde dřív, než chybu Natalie napraví?
Během čtení anotace mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o romanci, která vyvrcholí během jednoho jednoho dne (myšleno dvaceti čtyř hodin, protože technicky budou postavy na akci spát). Celkem mě to překvapilo a chvíli i brzdilo ve čtení – ale dost možná šlo o nabitý program u doktorů než vadu knihy! Příběh sledujeme z pohledu Natalie a, překvapení, Ethana – nejlepšího kamaráda a spolužáka. Každá kapitola je nadepsána jménem a časovým údajem, takže i když se občas vracíme v čase, vždycky víme, kam přesně skáčeme. Mohlo by se zdát, že den na romanci je málo – proto píšu, že ti dva jsou nejlepší kamarádi a každá kapitola má i časový nadpis. Takže jo, kolem a kolem nejde čistě o jeden den, ale to by neznělo tak cool, no ne?
Natalie, stejně jako Ethan, čelí problémům v rodině. Kvůli poplesové události spolu ale netráví tolik času, aby to o sobě navzájem věděli. V tu chvíli nastupují společní přátelé – Rainn a Sienna. Objeví se mnohem více spolužáků, ve výsledku mají všichni společné jedno – dělají emocionální křoví pro vzlety a pády hlavní dvojky. Líbilo se mi, jak Eva Des Lauriers stavěla notný kus příběhu na komunikaci. Doufám, že si z toho mladší čtenáři vezmou ponaučení! A že nad knihou nebudou ohrnovat nos, protože neobsahuje žádné explicitní scény (sexuální, nějaká ta rvačka se mihne). Dále jsem ocenila, že pokud si měla Natalie vybrat mezi vlastními pocity a pomocí někomu kolem sebe, vždy pomohla. Neříkám, že to je zdravé, ale obrušovalo to hrany krizovkám, které se nevyhnou téměř žádné romanci.
Sama jsem u posledních pár kapitol brečela a bylo mi úplně jedno, že mi problémy těch děcek přišly malicherné. Skoro každý z nás si nese nějaké trauma z období dospívání a to, jak se s ním poprali hrdinové a jejich přátelé, mě prostě dostalo. V příběhu Co ti chci říci se nevyhneme zjednodušování, ale upřímně – pokud vás kniha chytne za srdce, budete jej hledat? Nimrat se v nepřesnostech, hyperbolách, pravděpodobnostech ohledně Ethanovy rodiny? Nebudete. Užijete si, stejně jako já, písek, moře, vlny, slunce a konec bezstarostných let mládí na střední škole…
About The Author
