Před dvěma lety se mi stal vážný problém. Dostal se mi do rukou Poslední bůh od Lucie Lukačovičové. Ta kniha mě tak dostala, že mohu směle prohlásit, že to byla jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy četla. Způsobila mi doslova existenční krizi, jelikož mi najednou romány všech mých do té doby oblíbených autorů připadaly jako nohy mého dědy a trvalo mi půl roku, než jsem se zase do něčeho začetla. A obávám se, že Zákon Azylu mi zničil život uplně stejně.
Lukačovičová – stoletý mudrc a mileniál zároveň
Lucie Lukačovičová je dle mého pohledu bezkonkurenčně nejnadanější česká spisovatelka. Zejména díky stylu, ve kterém dokáže vyrovnaně skloubit drama s akcí s ctihodností britského lorda v kombinaci se svěžím současným jazykem. Zatímco kdysi bylo běžné, že vypravěčský jazyk byl slušný, a pouze postavy mluvily, jak jim zobák narostl, dneska už toto rozdělení dost splývá. Skoro každá druhá současná kniha na vás hned od první stránky háže kurvy a kretény a nespisovná „bysme“ a „přeci“. Mluvit jako ostravský havíř je možná osvobozující, a jako Kotletův odkojenec (a potomek ostravských havířů) jsem si u toho taky jednu dobu šmakovala, ale u desáté knihy už to začne být otravné. Jazyk Lukačovičové je tak kulantní, že čtenáře přenese do jiného století, ale přitom nemáte pocit, že byste četli bichli od starého dědka. Lucie je pořád mladá ženská a umí kouzelně najít balanc.
Kultury nepoznané..
Tady jsme u dalšího z mnoha problémů současné literatury. Od té doby, co se zpopularizoval Tolkien, každý jeden samozvaný spisovatel chce psát fantasy. A na trhu je přímo batalion románů, ve kterých je borec s mečem, elfové, trpaslíci a draci. Valná většina se inspiruje středověkem a nečím, co už tady bylo tisíckrát. Neustále se to točí kolem stejných kultur, stejných příšer, stejných zbraní, stejných zápletek. A to nemluvím jen o knihách, takto postihnuty jsou i počítačové hry. Už celá léta jsem nehrála nic, co by nebylo inspirované vikingskou, keltskou, antickou, slovanskou nebo japonskou kulturou. Lidé ale zřídka chtějí něco nového a jen málokdo si dá tu práci, aby si zjistil i něco o něčem, co už tady nebylo stokrát.
Lucie Lukačovičová je vystudovaná antropoložka, která procestovala celý svět, aby sbírala zajímavé pověsti, a záměrně se vyhýbá otřepaným klišé. Poslední bůh se odehrával v Indii a týkal se eposu Ramajána a mýtické zbraně Brahmastra. Zákon Azylu zase staví svou zápletku na jihoamerických démonech, v kombinaci s židovskou a vietnamskou kulturou, která se zde originálně ale smysluplně mísí.
Něco málo o ději…
Kdo zná moje texty, ví, že jsem absolutně alergická na spoilery. Dokonce i spoilery v anotacích. Bez prdele, nikdy si je nečtu. Nemám ponětí, o čem kniha nebo film bude, dokud se do nich nepustím. Takže popsat Zákon Azylu bez toho, abych narušila tuto vlastní filozofii, je dost těžké. Ve zkratce si v hlavě zkombinujte Devil May Cry a poctivý gotický román. Lovci démonů a monster jsou možná docela častým tématem, nicméně je vždycky zajímavé, když neloví pořád to samé.
Lukačovičová má dar nejen na originální zápletky, ale také na postavy obecně. Už u Posledního boha jsem se nadšeně rozepisovala o tom, jak živé, zajímavé a uvěřitelné charaktery přivedla na svět. V Zákonu Azylu tomu není nejinak. A nemluvím jen o ústředním hrdinovi Benediktovi a jeho strážném cynickém duchovi Gabrielovi, ale i o jejich společnici, golemce Yissl. Myslím, že současná vlna politické korektnosti a sociální spravedlnosti by se mohla z jejich knih poučit, jak správně napsat ženský charakter, aby byl silný a přitom nebyl nelogický a absolutně na palici otravný.
Řeknu to upřímně, není to tak dobré jako Poslední bůh, ale z mého pohledu ho zatím překonalo jen 5 knih za celý můj život. I tak je Zákon Azylu to nejlepší, co se mi za poslední rok dostalo pod ruku.
PS: Díky za referenci na Miracle of Sound. V takové knize to jeden prostě nečeká.
Zdroj obrázků: epocha.cz
About The Author
