„26. října 1979 otec zabil mou matku. Bylo mi pět let. Tento zločin mně i mým šesti sourozencům zcela změnil život. Zdálo se nám, že horší už to být ani nemůže. Ale bylo to ještě mnohem horší, když se do našeho domu nastěhoval strýc s rodinou a jeho děti spaly v našich postelích. My jsme museli ležet v kuchyni na novinách…„
Se srdceryvnými příběhy z muslimského světa se v poslední době roztrhl pytel. Jsou kvanta knih jako Bez dcerky neodejdu nebo Měla jsem zemřít jako černá vdova, které jsou napsané hlavně proto, aby informovaly naši šťastnou západní společnost o tom, jak zle se mají národy (a hlavně ženy v nich), které uznávají víru v Aláha. Děj se většinou točí okolo týrání a zneužívání dětí a jejich matek a způsobuje vodopády slz u citlivějších lidí, kteří mají díky vlastní nezkušenosti problém zpracovat horší situaci, než je jejich vlastní, a zároveň utvrzují společnost v obecně fabulujícím názoru, že islám je ve své podstatě naprosté zlo.
Pokud se někdo alespoň trochu věnuje religionistice a historii různých vyznání, velmi rychle pochopí, že jakékoliv z kontextu vytržené věty z Koránu, odstrašující a absolutně nereprezentativní příklady fanatických náboženských magorů a i ty nejvíce brutální šílenosti, které se k nám dostanou, se ani vzdáleně nedají přirovnat ke zvěrstvům, které za celou historii existence napáchali globálně křesťané. Genocidou starých národů na pěti kontinentech počínaje a křižáckými válkami a inkvizicí konče. Deus vult.
Přestože se ráda dozvídám nové informace, nepatřím mezi sortu lidí, které si záměrně čtou dojemné věci, pouští tragické filmy a hrají vyděračské hry, aby si u toho pak spokojeně brečeli. Místo Zlodějky knih mám raději Bratrstvo neohrožených, místo Titaniku dokument o společnosti White star line a místo Last of Us si raději zahraji Days Gone a Dying light. Pokud uvažujete podobně jako já, jsem přesvědčená, že Pláč v poušti oceníte.
Tato kniha se totiž trochu odtrhuje od jiných jí podobných. Warda Saillo, nebo také Ouarda, v tomto ohledu napsala zajímavý memoár. Nepleťte si memoáry s biografiemi či dokonce s historickým románem nebo populárně naučnou knihou. Výborná definice tohoto literárního žánru byla v Gejše. I když se jedná o fikci, Arthur Golden ho zde popsal velmi chytře: „Autobiografii bych přirovnal k představě králíka hopsajícího trávou snažícího se popsat, jak přitom vypadá. Memoáry se liší od životopisu tím, že autor nikdy nedokáže hodnotit s takovým odstupem, jaký má k dispozici životopisec. Jestliže se ale chceme dozvědět něco o louce, pak ovšem není povolanějšího tvora, než právě výše zmíněný králík. Zároveň musíme mít neustále v patrnosti, že nám nemůže povědět o tom, co on sám nebere na vědomí.“
Příběh Ouardy Saillo začíná rovnou dějovým zlomem, a tedy kapitolou o tom, jak její psychicky nemocný otec Husajn zabil svoji ženu Safiu, Ouardinu matku, na střeše jejich domu. Teprve poté se dostáváme k originu této události, který začíná Ouardiným narozením ve vesnici E-Dirh nebo také Iderh v domě její babičky Rahmy, následované jejím zmateným dětstvím a postupným stupňováním Husajnovy choroby až po tuto nešťastnou událost, která vyústí ještě v daleko horší a více traumatizující pubertu zapříčiněnou zraňující (ne)výchovou jejího strýce z otcovy strany a jeho ženy, kteří se společně se svými dětmi nastěhovali do domu po Husajnovi a Safii.
Ouarda nepopisuje události chronologicky, ale tak jak jí samotné přijdou v asociaci pod ruku. Děj jednotlivých kapitol se tedy neváže na věk její a jejich sourozenců, ale na konkrétní místa nebo situace. Jedna část se tedy věnuje například jejím zážitkům ze školy až prakticky po dospělost, a hned za tím následuje další, která se opět vrací do dětství, protože popisuje týrání ze strany otcovy rodiny. Tímto způsobem psaní by mohla někoho zmást, jelikož čtenář prakticky nemá čas na to se dostatečně dojmout a rozbrečet, protože je rovnou hozen do situace jiné. Osobně jsem to oceňovala stejně jako poněkud chladnější styl psaní, protože jak říkám: Cílem této knihy nebylo rozbrečet každého, který na ni sáhne, ale informovat veřejnost o tom, co se v Maroku ještě stále děje.
Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se vám stane něco extrémně traumatizujícího, co se netýká jen jedné situace ale prakticky celého životního období, po čase začnete na celou tuto pasáž pohlížet jako divák sledující dokument týkající se někoho úplně jiného. Musíte, abyste se z toho nezbláznili. Není se tedy čemu divit, že Ouarda popisuje události prakticky citově nezainteresovaně, i když v té dané době musely být jistě hrozné. Psát memoár o svém životě, asi bych postupovala stejně.
Kniha se velmi věnuje rozdílům arabské kultury a berberské, ze které pochází právě Ouarda. My Evropané máme ve zvyku cizí kultury omezeně slučovat. Běžně potkáte blbečka, kterému budete vykládat o nejnovějším filmu z Jižní Korei, který vás nadchnul, a on vám řekne, že ty jejich hrané kung-fu bojovky nikdy neměl v lásce, ale docela má rád Pokemony. Poté, co se mu snažíte vysvětlit rozdíl, který on nechápe, se nervozně zasměje a oznámí, že si z vás pochopitelně dělal srandu, aby nebyl za úplného pitomce, který pomotal hned tři země do jedné. No a s Berbery a Araby je to totéž. Mezi nimi je veliký rozdíl, a to nejen v řeči, kultuře, společenských normách, ale také i vzhledu. Ouardin příběh slouží spíše jako kulisa k preciznímu popisu marocké sociální sféry, a tedy je přeskakování děje na základě asociací více než pochopitelné.
Tato kniha vyšla původně v němčině, jelikož se Ouarda do Německa hned po pubertě přestěhovala. V českém jazyce byla vydána hned několikrát. Pokud se rozhodnete si knihu přečíst, osobně doporučuji dražší vázanou verzi před brožovanou a to nejen kvůli kvalitě papíru, ale také protože má vázaná verze obsáhlou přílohu plnou fotografií Ouardy, její rodiny, i dalších lidí a míst, kterých se kniha týká.
Zdroj obrázků: amazon.com, ikar.cz
About The Author
