Recenze: Mrtvé ženy od krále českého thrilleru Martina Štefka

Tohoto autora jsme tady měli už několikrát a opakovaně se k němu vracíme jako bumerang. Důvod je prostý, co vyplodí, to je perla. Jeho detektivky jsou temné, příjemně naturalistické, inteligentně psychologické a (paradoxně přes mnoho mrtvol) neuvěřitelně živé. Postavy dokáže podat tak přesvědčivě, že máte pocit, že doopravdy existují.

Na jeho prvotinu Nikdy se nepřestala usmívat vzpomínám vždycky, když chci ukázat dokonale provedený a přesto americky nepřeplácaný příklad techniky nespolehlivého vypravěče. Dokáže si precizně hrát se slovy i příběhem, takže jeho detektivky nepůsobí ani trochu tuctově. Toť na úvod. Pokud se vám nechce číst dál, tak by se prostě jeho tvorba dala shrnout slovy „kurevsky dobré“.

Nicméně se pokusíme Mrtvým ženám trochu více pověnovat. Oproti knize o sériové vražedkyni Alexandře se jedná o sbírku čtyř na sebe zdánlivě nenavazujících povídek psaných třetí osobou. Hlavní postavou je Hank Giorgio, což je dvoumetrové hovado se silně psychopatickou myslí, který ovšem svou společenskou nevýhodu stejně jako Dexter Morgan proměnil v pozitivum. Na rozdíl od našeho milého Řezníka ze zálivu však zločince nechytá ilegálně, ale opravdu pracuje jako policejní detektiv. Tento divnočlověk si dokázal vypěstovat dokonalou fasádu vyrovnanosti a neústupnosti a v kombinaci s precizní všímavostí a logickou dedukcí se řadí mezi policejní špičku New Yorku. Přiznám se, že ze začátku na mě tenhle frajer působil jako Garry Sue, nicméně se s každou další kapitolou dostáváme více do nitra tohoto magora a já se mohu jen modlit, že někdo jako on ve skutečnosti neexistuje a nikdy se nedopatřením nedostanu na jeho shitlist.

Každopádně teď k mrtvým ženám v Mrtvých ženách. Sandra, Melissa, Jayne, Michelle. Ani jedna nezná druhou a vypadá to, že jednotlivé případy spolu nemají nic společného, ale stále mají jedno pojítko a tím je právě Giorgio. Bylo by bláhové si myslet, že můžete příběhy přeskakovat, protože přestože vrahem je pokaždé jiný zahradník, tak stejně spolu souvisí.

U této knihy jsem se těšila hlavně na jednu drobnost, ve které Štefko exceluje, a tou je foreshadowing. Mnoho autorů se o to pokouší a většinou sežlou. Buď to s indiciemi přepísknou, takže je celá detektivka naprosto pro blbečky anebo se naopak vehementně snaží jakémukoliv náznaku vyhnout, protože chtějí udělat Shyamalanovský wow-effect, na který jsem upřímně alergická. Štefkovy foreshadowingy mi připomínají precizní skryté indicie z knih Agathy Christie. Jsou tam, ale dají se lehce přehlédnout. Osobně mám ráda, když ze mě kniha udělá tak trochu naprostého vola a já se mohu na konci mlátit do hlavy, že jsem osel a této drobnosti jsem si nevšimla.

Na Mrtvé ženy mám jen dva counterargumenty, které jim mohou pošpinit triko. Jeden z nich je vedlejší postava policistky Larisy Kramer. Bůh ví, že nemám nic proti homosexuálním charakterům, nicméně mezi ostatními uvěřitelnými lidmi v knize je Larisa jak lesbická milfka z béčkového porna. Lesby lze opravdu napsat opravdověji a není potřeba je takto lacině sexuálně objektivizovat. Věřte mi, že teď ze mě opravdu nemluví politická korektnost, která by byla nějak pohoršená scénou s ženskou masturbací, jelikož je jen málo větších tradicionalistů než já, ale Larisa mi připomněla jeden jiný podobně stupidně napsaný charakter, a tou je psychiatrička ze seriálu Mind hunters. Prostě nemlich stejná postava bez nějaké silnější hloubky, ze které vám v hlavě v konečném důsledku utkví akorát to, že má ráda jiné ženy, je sexy a není úplně blbá.

Druhý problém, který jsem s knihou měla, je spíš subjektivní a osobní, a to, že prostě nejsem fanda povídek. I sebelepší antologie u mě neobstojí s více než nadprůměrem, jelikož mám ráda, když mám čas se do příběhu dostatečně ponořit a nejsem po padesáti stránkách vyhnána nějakým jiným. Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá si dávat po knize vždy dva dny pauzu, abych ji hezky vstřebala, mi facka od další povídky prostě není příjemná. Ale jak říkám, to už je záležitost čistě moje a neměli byste na ni brát zřetel. V konečném důsledku i předchozí problém je prostě jen záležitost mých preferencí.

Mrtvé ženy jsou objektivně výborná kniha se skvělým příběhem, zajímavými postavami (až na tu jednu) a uměrnou krvavostí, aby to potěšilo každého milovníka prasáren, ale zároveň moc nepohoršilo sněhové vločky.

Zdroj obrázků: goldendog.cz

Martin Štefko Mrtvé ženy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *