Dnes se podíváme na jeden z nejlepších a nejhorších hororů zároveň, které jsem kdy viděla. Nejlepší proto, že mi nic nikdy nenavodilo tak perfektní napětí a tak čistý strach z neznáma. Nejhorší proto, že v polovině záběrů není téměř nic vidět ani slyšet. Je to film, který vás buď úplně pohltí, nebo vás bude vyloženě iritovat, protože odmítá dělat divákovi servis a jednat s ním jako s primitivem.
Skinamarink je kanadský experimentální film z roku 2022, který napsal a zrežíroval veterán analogového hororu Kyle Edward Ball. Při většině recenzí nabádám k opatrnosti a snažím se vyhýbat spoilerům. Nicméně Skinamarink je v tomto odlišný. Zde je spoiler paradoxně irelevantní, protože hlavní děs neleží v tom, co se stane, ale v tom, jak dlouho se nic nedá uchopit. Je to horor z prázdného místa. Nejde zde ani tak o zápletku jako spíš o znepokojení a neklid, které se ve vás snaží vyvolat. Proto si myslím, že klidně můžete sedět a přečíst si, o čem film vlastně je.
„Pojď si hrát.“
Příběh začíná tím, že slyšíme otce, jak někomu telefonicky sděluje, že čtyřletý Kevin spadl ze schodů, protože je náměsíčný. Nic se mu ale nestalo a nepotřeboval ani stehy. Je to poslední okamžik, kdy film ještě vypadá jako normální domácnost s normálním vysvětlením. Poté můžeme vidět Kevina, jak sedí v tmavé hale a s někým hraje hru na schovávanou. Můžeme se domnívat, že je to jeho šestiletá sestra Kaylee, ale velmi brzy zjistíme, že tomu tak není. A právě zde film poprvé naznačí pravidlo, které pak bude opakovat: něco je v domě s nimi, i když to nikdy neuvidíme přímo.
Více méně okamžitě vychází najevo, že obě děti doma postrádají rodiče. Film tento fakt nepodává jako drama, ale jako samozřejmost, a právě tím je to znepokojivé: děti nejsou v panice, jen se snaží fungovat. Matka i otec nejsou přítomní z důvodu, o kterém budeme mluvit později. Děti se bojí jít samy do patra, takže se rozhodnou zůstat dole v obývacím pokoji, kde budou sledovat animované pohádky. Nicméně v domě se začnou dít nelogické věci. Zmizí dveře, okna i záchod. Nejde o poltergeista, který dělá hluk. Jde o něco, co mění samotná pravidla prostoru, jako kdyby dům byl jen model, který lze přestavovat a neznámá entita děti začne nabádat, aby si s ní hrály anebo přesně následovaly její pokyny. Děti poslouchají, protože vědí, že sebemenším zaváháním budou potrestány.
„S tatínkem tě moc milujeme.“
Kaylee se v noci zbudí a důvěrný hlas ji volá nahoru. Kaylee se pochopitelně bojí, ale poslechne. Tam vidí svou maminku sedět na posteli zády k ní. Maminka se jí omlouvá a říká jí, že ji s tatínkem moc milují. Když ale Kaylee zavře oči, maminka zmizí a namísto toho se začnou z komory ozývat zvuky lámání kostí a chrčení. Tato scéna je zvláštní tím, že působí lidsky, téměř něžně, jako kdyby na okamžik prosákla vzpomínka nebo ozvěna něčeho skutečného. A právě proto je to následné chrčení ze skříně tak účinné. Kaylee ví, že přestože jejich skuteční rodiče s nimi v domě nejsou, něco jiného je. Obě děti začínají chápat, že z domu není úniku. Na obrazovce se objeví nápis „DEN 572“. Tento titulek změní měřítko hrůzy: nejde o jednu noc, ale o něco, co trvá tak dlouho, až se z toho stane prostředí.
„Neboj se, dospělí už jsou na cestě!“
Kyle Edward Ball řekl, že Skinamarink je v podstatě hororová verze Jeníčka a Mařenky. Film pokládá mnoho otázek, ale málo jich zodpoví. Nicméně Ball také řekl, že film má přesně stanovený origin i děj, jen schválně nechává fanoušky, aby si jej poskládali sami. Ta nejjednodušší hypotéza je, že Kevin se při pádu ze schodů zranil a toto celé je komatózní sen. Tato interpretace má tendenci převést film do běžného psychologického rámce, zatímco Skinamarink se chová spíše jako pohádka a noční můra zároveň. Osobně si nemyslím, že je správné aplikovat na Skinamarink Occamovu břitvu, a nesedí to ani s Ballovým tvrzením o výše zmíněné Perníkové chaloupce. Jiné názory mluví o tom, že matka uzavřela s neznámou entitou dohodu a přilákala ji do domu, načež oba rodiče odešli. Věřte mi, že okolo tohoto filmu se točí mnoho teorií, a já vám zkusím povykládat o té své. Neberte ji jako dogma. Je velmi pravděpodobné, že vy film pochopíte úplně jinak, a na tom není nic špatného.
Ve filmu se několikrát opakuje motiv domečku pro panenky. Věci mizí a vracejí se, prostor ztrácí konzistenci a tělo se stává součástí pravidel hry. Mizí nábytek, vše se převrací naruby a děti musí chodit po stropě. Kevinův pád ze schodů tedy nebyla náhoda, ale někdo ho shodil. Někdo, kdo si rád hraje. Někdo, kdo má rád naprostou poslušnost. Dospělí toto bagatelizují a svádějí to na náměsíčnost, ale je to poprvé, co se něčí tělo hýbe bez vlastní vůle.
„Ale náš dům nemá dveře!“
Ve chvíli, kdy se v domě začnou dít nelogické věci, vidíme vše pouze z pohledu dětí. Nechápou to, ale přijímají. Uvažují prakticky. Snaží se za každou cenu fungovat. Nicméně si představte, co byste dělali vy, kdyby najednou zmizela ve vašem domě nebo bytě všechna okna i dveře. Čistý fakt, že se něco takového vůbec může stát, způsobí, že se vám rozteče mozek, protože to útočí na všechno, co máte uloženo v hlavě pod šuplíkem LOGIKA. A pokud tato situace trvá týdny i měsíce, je velmi pravděpodobné, že se zblázníte. Možná se i zabijete, jen abyste z toho pekla utekli. Děti se bojí neznáma, dospělý by se zhroutil z toho, co neznámo znamená. Toto je, podle mého názoru, to, co se stalo rodičům Kevina a Kaylee. S rozbitou hračkou si moc nepohrajete. Ale děti… Děti jsou přizpůsobivější a adaptovatelnější do bizarních situací.
„Nechci se bavit o mámě…“
Když na toto aplikujeme premisu Jeníčka a Mařenky, začne Skinamarink dávat velký smysl. Ne proto, že by film převyprávěl pohádku doslovně, ale proto, že sdílí její základní mechanismus: selhání ochrany a dítě vydané napospas predátorovi. Dům zde funguje jako les a zároveň jako chaloupka. Jeníček a Mařenka v základu je příběh dětí, které rodiče nechali samy na pospas neznámému nebezpečí, protože už neměli kapacitu se o ně starat. Děti bloudí nekončícím lesem ovládaným zlou čarodějnicí. Ta změní les tak, aby z něj nevedla stezka, a jediný smysluplný směr je k její chatrči, ve které děti uvězní, aby je mohla pozřít. Než se tak stane, drží je zavřené a pohrává si s nimi.
Ve Skinamarinku jsou také děti samy. Rodiče buď nejsou přítomní, nebo jsou neznámou entitou používáni k manipulaci dětí. Entitou, která si s jejich domovem hraje jako s domečkem pro panenky. Kaylee a Kevin se snaží bloudit v domě, kde je strop na zemi a chybí dveře i okna. Kde se věci hýbou z místa na místo, jako kdyby s nimi někdo ručně manipuloval. Kde se entita klidně může rozhodnout někoho shodit ze schodů, odebrat ústa nebo ho zranit. Nejde o logiku ani o trest za neuposlechnutí, ale skoro až o dětinskou potřebu mít nad nimi naprostou kontrolu. A tato entita to už dělá 572 dní v kuse.
„Někdo další je v domě.“
A právě tuto konkrétní, dětskou hrůzu z domova proměněného v peklo se film snaží reprodukovat. Abyste porozuměli, odkud horor Skinamarinku pochází, povyprávím vám o zážitku, který se mi stal, když mi bylo asi pět nebo šest let. Bylo někdy pozdní odpoledne a moje máma musela na večer někam odejít. Můj starší bratr se měl za chvíli vracet ze školy a okolo sedmé hodiny večer měl přijít táta z práce. Představa byla taková, že budu sama, ale budu v klidu sedět před pohádkami ani ne patnáct minut, než někdo přijde. Jenomže můj bratr se zapomněl rodičům zmínit, že se po škole staví ještě ke kamarádovi. Táta se pro změnu zapovídal s kolegy a rozhodl se, že s nimi skočí na jedno dvě piva. Jak běžel čas, zakoukala jsem se do George z džungle a ani jsem si nevšimla, že už se stmívá. Než mi došlo, že je něco špatně, byla už úplná tma.
Film skončil. Vypnula jsem přehrávač, ale neuměla jsem televizi zpět nastavit na normální program, takže jsem přepínala z jednoho statického zrnění na druhé. Chroupání analogové televize mě vždy znervozňovalo, ale neodvážila jsem se televizi vypnout úplně, protože bych se ocitla v naprosté temnotě. Tento děsivý zvuk přerušovalo akorát pravidelné kapání kohoutku v kuchyni. Kap. Kap. Kap. Najednou se z koupelny ozvalo cvaknutí a něco neznámého začalo tiše, ale hluboce dunět.
Rozhlédla jsem se okolo sebe a roztřásla se strachy. Tehdy jsme bydleli v jednom z těch obrovských meziválečných bytů, které mají třímetrové stropy a čtyři pokoje na 120 metrech čtverečních, tedy mnoho prostoru. Podívala jsem se zoufale okolo sebe a prohlížela si předměty, které bych měla důvěrně znát. Křesla, knihovna, palma v rohu u okna… Vše v té tmě vypadalo tak cize. Tak nesprávně. Mé oči pomalu zaostřily na otevřené dveře do předsíně a krve by se ve mně nedořezalo. V předsíni někdo stál. Z chodby znělo tlumené chroptivé oddechování a pomalé kroky, které se v předsíni rozeznívaly. Kousek ode mě zapraskaly staré parkety. Chtěla jsem rozsvítit, ale vypínač byl právě u dveří. Pomalu jsem zacouvala a schovala se za sedačku. Kroky a oddechování se blížily. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem volat o pomoc, ale zůstala jsem zticha. Skoro jsem ani nedýchala.
Najednou se ozvalo cinknutí klíčů a bouchnutí dveří. Náš obézní soused s astmatem, pan Janko, se vrátil domů. Rozhodla jsem se rozsvítit. Ke dveřím jsem dosprintovala tak rychle, že jsem si narazila koleno. Plácla jsem nahoru rukou do vypínače a celou místnost zalilo zlatavé světlo lustru. Viděla jsem, že v předsíni nikdo nestojí. Jen tam máma zapomněla opřené žehlící prkno, přes které někdo hodil kabát. Cvaknutí a hučení v koupelně bylo zapnutí bojleru.
Vypnula jsem televizi a zbytek večera jsem strávila tím, že jsem rozsvěcovala každou jednu lampu, až náš byt vypadal jako lunapark. Když se můj táta okolo osmé vrátil, našel místo své dcery hysterický uzlíček nervů, který chodí z místnosti do místnosti a kontroluje každou skříň, jestli v ní není bubák.
„Nemůžeme si teď pustit něco veselého?“
A toto je právě čistá esence Skinamarinku. Účel tohoto filmu není dodat divákovi konvenční zápletku a jednotné rozuzlení, ale navodit pocit toho, když jste poprvé zůstali jako malí sami doma a všechno, všechno pro vás bylo potenciální nebezpečí. Mnoho kritiky, která na tento film padá, se týká zpracování. Je v něm mnoho scén, které jsou jen záběry na temné chodby. Ale horor není dobře viditelné strašidlo, se kterým může protagonista bojovat. Horor je zde strach z toho, kdo nebo co stojí v té temné chodbě, pozoruje vás a čeká, až uděláte chybu. Největší hrůza Skinamarinku není to, co vidíte. Je to to, co si váš mozek začne dosazovat do míst, kam nevidíte
A také:
Ano, tomuto hororu objektivně dávám téměř plné hodnocení, ale zároveň si uvědomuji, jak divný je. Je potřeba ho ideálně sledovat sám doma, ve tmě a se sluchátky na uších. A je naprosto nutné mít alespoň nějakou zkušenost s analogovým hororem. Záleží zde zejména na vaší trpělivosti a na tom, jaké dětství jste prožili, aby se dalo nějak měřit, jak na vás bude působit.
About The Author
